Vážení členové Rakousko-německé kulturní společnosti, vážený pane profesore Schambecku, vážení představitele rakouské biskupské konference, dámy a pánové, vážení hosté.

Úvodem dovolte, abych poděkoval panu prof. Schambeckovi za to, že mi tlumočil pozvání vaší společnosti k proslovení této přednášky ve Vídni.

Mám-li se zabývat otázkou církve jako šance pro Evropu a v Evropě, chtěl bych si nejprve v duchu kooperačního modelu církve a společnosti položit otázku: Co dala Evropa církvi? či: Byla Evropa šancí pro církev na úsvitu jejich dějin? Byl to apoštol Pavel, který překročil hranice Evropy a pokřtil první Evropanku Lýdii; možná bychom měli přesněji hovořit o Řecku, tedy o Řekyni. Víme však, že ke skutečnému setkání helénské kultury dochází již v egyptské Alexandrii, kde židovská diaspora se stala místem nejen překladu Bible – Tenachu (do řeckého jazyka), ale Septuaginta; řecký překlad s deuterokanonickými knihami není jen překladem vzhledem k jazyku, ale především kniha Moudrosti a Druhá kniha Makabejských jsou pokusem o převedení Tenachu do paradigmat helénského myšlení, a to s výrazným zastoupením Nikomachovy Etiky s mravními ctnostmi a výraznou interpretací aristotelské kosmologie v duchu hylémorfismu, dokonce i s definicí slovesa bárách – stvořit, tj. učinit z ničeho. Ovšem setkání s helénismem nemělo pouze rys intelektuální diskuse, ale jak ukazuje První kniha makabejská, v samotném Jeruzalémě to byl střet, který zasahoval i do dialogu Ježíše Krista se saduceji, stoupenci helénistické interpretace judaismu.

Někdo by mohl namítnout, že jsem omylem překročil hranice mezi existencí církve a židovstvím. Musím se odvolat na výrok papeže Pia XI. z Castel Gandolfa na podzim roku 1938, kdy po mnichovském diktátu navštívil Adolf Hitler Mussoliniho v Římě. Papež opustil Vatikán a nařídil uzavřít baziliky a ve své řeči k poutníkům v letním sídle zdůraznil semitské pozadí církve. Hovoříme-li o církvi v Evropě, musíme si uvědomit, že to byly evropské synagógy, kde se nejprve ozvalo křesťanské kérygma. Řecká Bible, Septuaginta, se stala Biblí prvotní církve v prvních staletích a umožnila také především po Neronově pronásledování definitivní rozchod se synagogou. Byl to bolestný krok, jak vytušil i apoštol Pavel, ale historicky nutný. Nebylo jiné řešení, Pavlovo kérygma následuje alexandrijskou diasporu. To je důvodem, že nevede dialog s helénským náboženstvím, ale jako pravému synu Izraele se nabízí cesta pomocí filosofického paradigmatu především v možném monoteistickém pojetí. Nikomachova Etika dovoluje budování individuální etiky pro potenciální křesťany z pohanství, kde se katechumen rozhoduje sám za sebe jako jednotlivec často bez rodiny, bez rodových a bez etnických tradic. Naopak později při christianizaci nové Evropy Germánů, Keltů a Slovanů převáží Dekalog a mravní příkaz nad etikou osobních ctností, což není odsouzení, ale přijetí reality v nových konotacích, kdy rodová společenství byla bližší domácké a seminomádské historii Izraelitů doby Mojžíšovy a soudců. Soužití církve a synagogy ve středověké Evropě vyvolalo potřebu reflexe a Augustinovo tolerování synagogy jako mesiánského důkazu o Ježíši Kristu dalo základ spolu s římským právním institutem privilegia zakotveného v Justiniánově kodexu, respektovanou tolerancí k židovské komunitě s mírou určité exkluzivity. Ta se však často proměňovala v tragický osud ghetta.

Na druhou stranu Augustinovo Desatero, zkrácená forma Dekalogu, nalezla odezvu v životě synagogy s výjimečně zdůrazněným odlišením od zbývajících částí Tóry. Setkání se antického kruhového pojetí času “Nihil novi sub sole“ s biblickým lineárně eschatologickým chápáním času dalo vzniknout, jak píše P. dr. Richard Čemus tomu, co je vlastní evropské, či chcete-li, západní civilizaci: „Už samotný fakt, že země a vesmír dospějí do svého konce, stojí za úvahu. Že svět povstává z ničeho, rozvíjí se a zaniká – že tudíž existují dějiny, které začínají a končí a vedou k určitému cíli, vděčíme židovsko-křesťanským kořenům naší evropské civilizace. Akademický rok na Institutu křesťanských věd v Rimini zahajoval jistý muzikolog, který ukázal, že bez biblického pojetí dějin by nevznikla jediná Mozartova či Beethovenova symfonie. Ve srovnání např. s indickou hudbou, která jakoby bez začátku a bez konce nekonečně plyne, má každá symfonie pevnou dramatickou stavbu: začátek, vyvrcholení a závěr. Tak je to i s dějinami spásy; už pojem sám vypovídá, že spása je dějinná, tedy postupná, rostoucí, vrcholící a vedoucí k cíli pomalu, protože v čase.“

Sedm ekumenických koncilů při své snaze vyložit Boží zjevení křesťanské Bible v kontextu antického myšlenkového světa především ve výkladu otázky, kdo je Ježíš Kristus spolu s chápáním Nejsvětější Trojice dává vznik základních pojmů, bez kterých nelze definovat člověka, humanitu, transcendenci či imanenci Boha; také však pojetí svobody, společenství, význam ženy - matky a dítěte, jako jeho práv a důstojnosti.

Druhou percepci antiky především aristotelského dědictví přináší zrod západní civilizace. Latinská církev spojila řeckou filosofii s římským právem spolu se stavitelsko-strukturální organizací života, jak o tom svědčí stavba benediktinských klášterů (St. Gallen). 13. století je stoletím katedrál, univerzit a ženské diakonie – charity. Církve se definuje triádou: liturgie, katecheze a diakonie. V Corpus christianorum s touto triádou nalézáme viditelné panorama církve platné až do dnešní doby. Výklad o významu katedrály a univerzity by zde bylo nošením dříví do lesa. Pouze se zmíním o ženské diakonii, kterou reprezentují vzdělané ženy 13. století s celoevropským významem: sv. Alžběta Uherská, sv. Anežka Česká, sv. Zdislava, sv. Hedvika Slezská z Andechsu, sv. Kinga (polská královna). Co je na výsost zajímavé, je, že mezi nimi existuje příbuzenské pouto a dokonce všechny mají své kořeny v arpádovské uherské dynastii. Troufám si říci, že je to jistý vklad našeho středoevropského prostoru, což nemůžeme tvrdit o fenoménu katedrály a univerzity. Samozřejmě, že existovaly biskupské či opatské chrámy se školou i špitálem. Ano, ale 13. století v duchu našeho chápání v rámci kamenné urbanizace spolu s městskou a mendikantskou demokracií vytváří svébytnost zmíněných institucí. Tyto ženy nejsou pouze významné sociální pracovnice, ale zakladatelky samostatných špitálů a celé jejich sítě. Symbióza struktur církevního založení se strukturami feudální moci dala vzniknout pojetí středověkého státu; vzniká jak monarchie, tak republika, městské samosprávy, zemské a lokální sněmy, které většinou zasedaly v mendikantských konventech.

Od renesance můžeme pozorovat růst světské autonomie, což je také dáno rozvojem vzdělanosti společenských vrstev, šlechty, měšťanů a části venkovských elit. Přispěl k tomu knihtisk, ale také obecné školství, které hrálo velkou roli od 17. do 19. století. Podobně bych zdůraznil rozvoj sociálních služeb, kdy v době osvíceneckých absolutistických režimů, ale i uvnitř liberalismu, vše přechází do rukou státu, který užívá církve a jejich služeb především řeholních řádů a kongregací. 19. a 20. století však ukazuje, že Evropa se na jedné straně stává místem střetu a radikalizuje se postoj mezi církví a laicistickou či militantně ateistickou společností. V případě velkých zátěží 1. světové války a 2. světové války, totalit různého zabarvení se ukazuje, že církev hraje a je od ní požadována úloha etické a záchranné složky. Také výtky - a někdy i oprávněné - ukazují, že náš kontinent ví, kde hledat a co hledat u církve či u církví. V naší rozbité společnosti nachází církev i dnes své místo a otevírá se cesta ekumenického hnutí, které ukazuje, jakým krokem by se měly ubírat konfesní spory, které v minulosti hledaly pomoc v autoritativním řešení, v ochraně státu, místo aby hledaly dialog ve vzájemné úctě.

Teprve nyní bych se chtěl rozhovořit o církvi jako o šanci v - a pro - Evropu. Ocitáme se v situaci, kdy globalizace a třetí největší historické stěhování národů je v pohybu a náš kontinent se rozkolísal a stává se obětí hospodářské recese a politické nejistoty. Základy EU byly formulovány po 2. světové válce, byly potřebné jednotlivé kroky, které dnes mnozí považují za jediné principy. Společenství uhlí a oceli, zajištění míru v Evropě, což jsou pravdivá fakta, ale nikoliv principy. Chceme-li pochopit tento proces vytváření společenství, pak již samotná mapa prvních členů EU nám prozrazuje interpretaci či úsilí Karla Velikého. Navštivme cášský dóm a nechme se oslovit architekturou, jeho výzdobou a uspořádáním. Zakladatelé EU, jak připomněl Benedikt XVI., netvoří pouze trojici; ke jménům Konrad Adenauer, Alcide de Gasperi, Robert Schuman je nutné přidat jméno generála Charles de Gaulle, což je také nutné pro porozumění současným diskusím při integraci nových členů k patnácti zemím. Nejvýstižněji nás se základními principy může seznámit útlá kniha Jacques Maritaina „Člověk a stát“. Je potřebná i k tomu, abychom pochopili dva základní nosníky, bez kterých nemůže obstát současná Evropská unie. Solidarita je však brzděna egoismem jednotlivců, jako i řadou uskupení. Subsidiarita je často nahrazována až komickým dirigismem, který pro nás, občany postkomunistických zemí zavání až diktaturou vycházející z totalitní ideologie. To není odmítání Evropy či EU, ale rozumný postoj, bez kterého by se demokracie zákonitě rozpadla a zanikla v ideologické hegemonii. Sociální nauka církve v sobě nese kreativní dědictví zmíněné řecko-římské tradice zakotvené v biblickém milieu, které se opírá o symbiózu kultury a civilizace úrodného půlměsíce, kde se setkaly kultury Mezopotámie, Egypta, Persie, spolu s antickým vkladem makedonsko-řecké dynastie Filipa Makedonského a jeho syna Alexandra Velikého a jeho nástupců. Z tohoto dědictví čerpala a čerpá i islámská kultura a civilizace, která svou přítomností je velkou výzvou naší současnosti.

Nešťastné a někdy i naivní přístupy nevedou k synergii, ale k agresivitě a potlačování klasické a liberální tradice či bezkrevné, pro budoucnost nic nepřinášející koexistenci. Kde jsou velké příklady 13. století - Španělska trojího náboženství? Otevřme Teologickou sumu sv. Tomáše Akvinského a již druhá kvestie Ut unum Deum sit, zda je Bůh, nám ukazuje kreativitu naší vlastní západní kultury. Setkáváme se s výroky islámských i hebrejských filosofů. Můžeme v současné době předložit paralelu? Nejsem odborník, ale o žádné jsem neslyšel. Význam rodiny, náboženské úcty k posvátnému jako i sociální rozměr života společenství má své obdoby, ale určitým způsobem společné zdroje s islámem. Současná postmoderna a její antropologie se sociologií individuálního a skupinového egoismu bez jakýchkoli etických principů nemohou být předmětem dialogu. Naopak vyžadují odmítnutí spolu s obrannými reflexy, které právě ve zmíněných kulturách mohou mít katastrofální dopad, což se také již děje. Uplatňování některých zákonů EU může vést při direktivním postupu k násilnému odporu na straně jedné a na druhé straně může vyvolat v naší společnosti obranné reakce, které se mohou v extrémních pozicích i spojovat s protivníkem.

Zůstávám optimistou, ale obranný reflex patří k odpovědnému životnímu postoji. Početný náboženský dialog s islámem, hinduismem, budhismem, či taoismem může být a je výzvou k filosofickým a teologickým reflexím, které mohou prohloubit a osvětlit řadu otázek Boží existence, ale také vést k potřebné reflexi se současným poznáváním světa. Emocionální či zážitkové křesťanství s pouhou narativní teologií, která se víceméně pohybuje na rovině psychologie, sociologie a popisné religionistiky, vytváří kulturně náboženský analfabetismus. Především proto je tak velká disproporce mezi obecným náboženským vzděláním. Autonomie farností, diecézí, místních církví spolu s obnovenou liturgií v národních a místních jazycích, obohacenou o prvky inkulturace regionů, a historický vývoj posiluje a upevňuje evropské regiony a může se bránit centralizačním a dirigistickým pokusům potlačit či vytlačit princip subsidiarity vlastní evropské kultuře a civilizaci. Tato schopnost respektování variability je také cestou pro inkulturaci migrantů. O tom svědčí pastorační a liturgická svébytnost imigrantů a jejich komunit ve městech a regionech Evropy. Katolicita vlastní křesťanství a rozvíjená v římskokatolické církvi, rovněž i posílena II. vatikánským koncilem, dává při zachování regionality a státnosti v rámci biskupských konferencí vazbu soudržnosti a potřebné jednoty, která je také petrifikována historickým vývojem v tradičním přesahu jak do nového světa, tak i do ostatních kontinentů. Tím brání evropské formě křesťanské civilizace brzdit rozvoj ostatních kontinentů a být s nimi solidární. Současná urbanizace, kdy převážná část obyvatelstva opustila venkov, je výzvou pro církev, jak integrovat tyto vrstvy nových obyvatel, kteří často nenalezli svůj nový domov, ale opustili starý. O tom svědčí mladá generace, která je často nezařazená a nová sídliště svou anonymitou je vhánějí do davu. Především je tomu u chudých vrstev obyvatelstva tak, jako ve 13. století byla zvládnuta urbanizace Evropy díky mendikantským řádům, tak v současnosti je zde obdobná, ale zcela jistě nová úloha pro církev. Musí mít méně instituční formu, ale značnou podporu a vyžaduje občanskou spolupráci. Opuštěný venkov se staví před nás jako velká hádanka, ale také jako požadavek na zachování jistých, ale přizpůsobených forem tradice. V této situaci výrazné atomizace společnosti jeví se velmi významnou personalizace etiky, ale nelze zapomínat na společenský rozměr duchovního života. Člověk ani v 21. století se nestal pouhým individuem. Zde se nabízí prostor pro významnou roli médií, jak elektronických, tak tištěných. Řešení však přenechávám skutečným odborníkům. Obecně lze konstatovat, že nárůst nových technologií spolu s masovou vysoko a středoškolskou formací vytvořily nové zájmové a společenské vrstvy, které vyžadují extenzivní kategoriální pastoraci, která se však neobejde bez nových forem náboženského jazyka, často velmi diverzifikovaného, ne vždy srozumitelného. Je to úkol náročný, závažný a v mnoha ohledech přináší i rizika. Tento nový přístup vyžaduje značnou míru trpělivosti. Především proto, že žijeme v uspěchané atmosféře doby.

Na závěr bych chtěl připomenout, že tyto nové vlivy a trendy způsobené zmíněnou globalizací, migrací a enormním nárůstem nových technologií, vnesly do společnosti i církve velká napětí, obavy, někdy i strach, často i rezignaci a útěk. Zdá se, jako by všechny životní pravdy a náboženské postoje byly přijímány s pochybnostmi či odmítnutím. Polarizovaly se převážně do dvou postojů: útěk do minulosti opřený o tradicionalismus a nedostatek skutečného poznání života a historie církve. A teologie bez tradice přichází o dynamiku života a kreativitu. Vytváří se pak jakýsi paralytický skanzen. Na druhé straně se objevuje spolu s obavou rezignace, která se snaží překonat sama sebe utopickým hledáním cest do budoucna a neschopností reflexe skutečných problémů. Obě formy znejistění jsou snad menším zlem než totální rezignace a nečinnost, s kterými se také v církvi setkáváme velmi často, ale příliš se o nich nepíše, protože nejsou mediálně příliš zajímavé. Jednou z kardinálních ctností, o které věděla Nikomachova Etika, Tomášova Teologická suma a zná ji i Katechismus katolické církve, je statečnost. Současná doba nedává prostor k odvaze bojovníka, ale požaduje trpělivost, ctnost vyrůstající ze statečnosti a opírající se o víru, naději a lásku. Bez tohoto postoje se neobejde žádné společenství. Naše pokusy překonat zmíněnou situaci institučně nás vede ke zbyrokratizované církvi se stálými konzultacemi, komisemi, s horečným vydáváním nových předpisů a pokynů. Pochopitelně, že to nepomáhá. Církev potřebuje posílit náboženské vzdělání a formaci jednotlivce v personalistickém pojetí. Tak tomu bylo vždy. Věřím, že tomu tak je i dnes, avšak zdvojnásobený počet katolíků ve světě oproti roku 1966 vyžaduje také dvojnásobný, až trojnásobný počet výrazných charakterních osobností plných víry. To byla výzva, se kterou se formou beatifikací a kanonizací obracel na naši současnou společnost Jan Pavel II.

Děkuji vám za pozornost a trpělivost.

Kardinál Dominik Duka OP