Mandolína
Mandolínový krk, hlavice a mechaniky
Vydáno dne 02. 07. 2008 (2856 přečtení)
Dalšími částmi mandolíny, které bych rád po delší pauze probral, jsou krk a hlavice.
Mandolínový krk má funkci zcela zásadní. Nese hmatník, spojuje tělo nástroje s hlavicí a funguje jako jeden z nejdůležitějších prvků, které rozhodují o vlastním pocitu ze hry. Jeho tvar, šířka a výška totiž ovlivňuje komfort levé ruky a tím i kvalitu hry.
Mandolínový krk bývá v naprosté většině případů vyroben z javoru. Bývá z jednoho kusu, i když se objevily také konstrukce ze dvou zrcadlových kusů dřeva, sklížené k sobě spolu s oddělujícím ebenovým páskem, například u mandolín Gilchrist. Materiál není jednoznačný: například Gibsony typu Fern z roku 1925-27 mívaly krk z mahagonu. Standardem je však javor, žíhaný - flamed - či kučeravý - curly.
Profil krku může být různý. Od vyloženě polokruhového přes téměř trojůhelníkovitý až po nízký profil. Trojůhelníkovitý tvar průřezu zvaný V-profil bývá označován jako nejpohodlnější. Umožňuje docílit dobrou přirozenou oporu palce a prstů a zároveň nebrání vyvinutí potřebné síly pro zmáčknutí strun na hmatníků. Řekli bychom, že je nejergonomičtější. Polokruhový průřez mívá tyto vlastnosti o chlup horší, více "masa" však zase zaručí trochu lepší stabilitu. Je třeba si uvědomit, že krk mandolíny musí vydržet velmi vysoký tah strun, nejvyšší pnutí mezi bluegrassovými nástroji.
Jeden konstrukční prvek mandolíny se ukrývá také uvnitř krku. Je to výztuha, kterou se dá nastavit prohnutí krku. Utahováním šroubu pod krytem na hlavici se krk napřimuje, povolováním se prohýbá ve smyslu tahu strun. Tato konstrukce se objevila u mandolín a banj firmy Gibson jako u jedné z prvních. Že šlo o převratný prvek dokumentuje např. celá řada obrázků v dobových katalozích. I firma C.F.MartinCo. se k umístění výztuhy do svých kytar odhodlala až někdy v sedmdesátých letech.
Mandolínová hlavice prošla vývojem jako všechny části nástroje. Nese název výrobce, nějaký výrazný zdobný prvek, kotví výztuhu krku a samozřejmě jsou na ní upevněny ladící mechaniky. Musí být natolik pevná, aby s přehledem vydržela tah strun již zde zmíněný. Bývá kryta shora i zespodu dýhou z ebenu, aby vyniklo zdobení z perleti a také bílé lemování. Z několika desítek typů tvarů hlavic vyberme tři nejpoužívanější a nejklasičtější. Je to kytarový, vějířovitý tvar, používaný za doby 30. let, za 2. světové války a po ní u mandolín typu A, dále tvar Snake Head - hadí hlavy, použitý u mandolín typu A - Loar, a konečně nejzdobnější, nejvíce charakteristický tvar hlavice typu F-5 Loar.
Kytarový typ s mechanikami nahoře od sebe si nejspíše vynutila krize. Objevily se jen na přechodnou dobu a u levnějších nástrojů, ale přesto se staly klasickými: vždyť na mandolíny např. typu Gibson A-50 se v padesátých a šedesátých letech hrálo a nahrávalo o 106! Mám k dispozici například fotografii Doyle Lawsona s tímto nástrojem.
Tvar hadí hlavy se objevil už ve dvacátých letech. Mandolíny typu Gibson A-2Z s ním vypadaly o poznání jinak. Mechaniky se sbíhají, struny se tedy na ořechu nerozcházejí, nýbrž naopak. Tvar hlavice opravdu shora připomíná hadí hlavu. Nejvíce je patrný estetický dojem na nástrojích typu Gibson A-5L. To "L" je zkratka jména Loar. Existuje totiž jedna jediná mandolína typu A signovaná Lloydem Loarem, samozřejmě s "hadí" hlavicí. Firma Gibson tuto konstrukci oprášila a vyrábí jí pod výše uvedeným typovým označením.
Hlavice typu F-5 (a také F-4 apod.) je největší, nejzdobnější, nejvíce profláknutá - nu, vždyť jí na mandli měl i tatík Monroe :-) Tento typ hlavice je protipólem stejně zdobného těla typu F-5 se šnekem a dvěma "rohy". Její strany ve tvaru křivky vyžadují speciální mechaniky, členitý tvar zase vyžaduje opatrnost - některé části lze velmi snadno odlomit, opět viz. některé fotografie Billa Monroea.
O mechanikách jen stručně. Rozdíl ve tvaru mechanik pro mandolíny typu A a F jsou v různé délce hřídelí ladících kolíků. Pro typ A jsou stejné, pro typ F jsou různě dlouhé a kopírují boční tvar hlavice. Podstatný rozdíl bývá ve smyslu otáčení mechanik. Další rozdíl je v umístění ozubených kol - u některých mechanik je kolo hřídele tlačeno tahem strun do šneku ladícího kolíku, u některých je odtlačováno směrem ze šneku. Výhodnější je podle mého soudu první zmíněná varianta - méně se rozlaďuje. Druhá bývá někdy až příliš volná.
S mechanikami ještě souvisí způsob navinutí strun na hřídel. Používáme zde s výhodou tzv. zámek, známý z kytarových mechanik. Závitů na hřídeli by nemělo v žádném případě být moc - tak jeden, dva celé - a měly by směřovat dolů ke dřevu hlavice pro nejlepší přítlak na nultý pražec.
Téma krku a hlavic vyčerpáno jest. Příště zase o něčem jiném.
Hmatník
Vydáno dne 14. 05. 2008 (3457 přečtení)Tento díl je všeobecným pojednání o hmatníku jako takovém se speciálním přihlédnutím ke hmatníku mandolínovému.
Hmatník je místo, kde na každém nástroji celé hudební kouzlo začíná. Je to přesně definovaná plocha nalepená na horní stranu krku nástroje, na kterou prsty přitisknou strunu, aby mohly tóny řádně znít.
I když se časem vyvinula řada tvarů strunných nástrojů, hmatník zůstává přes všechny konstrukční změny jejich nedílnou součástí (kromě klavíru apod. :-). Hmatník najdeme tedy i na všech šesti standardních bluegrassových nástrojích - na kytaře, mandolíně, banju, kontrabasu/baskytaře, houslích a také na dobru.
Přesné a čisté ladění, orientace při hře, značný příspěvek k rezonanci nástroje, čirá radost i dobrý pocit ze hraní - to je vše, oč se hmatník stará. Je to zpravidla jediná funkční součást nástroje, která je na nástroji bez laku. Vyžaduje proto zvláštní péči a údržbu. Nic se nemá přehánět, ale hmatník s pražci či bez by měl být čistý, bez nánosů špíny. Dá se zde ve všech případech použít velmi osvědčená kombinace hadr + FastFret, která dřevo konzervuje a hmatník pak netáhne vlhkost.
Nejprve bychom mohli hmatníky rozdělit na bezpražcové a osazené pražci. Bez pražců se hraje na housle, kontrabas a bezpražcovou baskytaru. Viděl jsem ale i jednoho skvělého oldtimového banjistu, jak hrál na bezpražcové banjo frailing styl. Znělo to bezesporu zajímavě. Bezpražcový hmatník vyžaduje větší péči při výrobě i při údržbě nástroje. Musí mít přesný tvar, aby struna nedrnčela, a hladký povrch, aby šlo strunu dobře přitisknout. U basových nástrojů a houslí se musí používat speciální struny. Jde o typ "Flatwound", který se do dřeva svým plochým vinutím tolik neobtiskne.
Dále můžeme hmatník rozdělit podle tvaru. Že je pokaždé jiný, je nasnadě. Co se však většinou nemění, je povrchové zakřivení hmatníku. U standardní kytary, houslí, kontrabasu i baskytary najdeme pouze hmatník s rádiusem. U mandolín a banjí se objevuje jak plochý, tak oblý. Záleží zde na tom, na co je kdo zvyklý a na co se komu lépe hraje.
Materiál hmatníku je další kritérium, podle kterého se na hmatník dá nahlížet. Javorový hmatník u baskytary je výjimka z pravidla. Je to - ať s pražci či bez nich - jediný lakovaný hmatník, neboť je světlý a jako takový by se bez laku dal těžko udržet v čistotě. U ostatních nástrojů se používá jako materiál eben či palisandr. Eben je těžší, je ale díky své hustotě také odolnější vůči vlivům rukou a strun, než měkčí, ale lehčí palisandr. Samostatnou kapitolou je např. uhlíkový hmatník banjí Stealth. Myslím si, že se v této oblasti alternativních materiálů dočkáme mnohých překvapení.
Osazení pražci je ta nejdůležitější vlastnost hmatníku u nástrojů v bluegrassu hraných trsátkem / prstýnky. Pražec umožňuje rychlou a přesnou intonaci, ostřejší tón a dobře vypadá. Je zapuštěn ve dřevě patkou a je v něm pevně zakotven buď natlučením, nebo zalepením. Přesná poloha drážek pro pražce má zásadní vliv na ladění, takže se to celé musí provést velmi precizně. Pražce musí být bezvadně srovnané a sbroušené do jedné roviny. Na krajích hmatníku se musí zabrousit tak, aby si o ně hráči neodírali ruce. Firma Gibson svého času používala technologii přelemování pražců, čili pražec končil dříve a na hraně hmatníku už byla jen přesně obrobená lemovka. Nultý pražec umístěný na počátku hmatníku plní spolu s kobylkou i funkci roztečnou. Struny jsou v něm kotveny drážkami. Umístění drážek ovlivňuje zásadním způsobem výšku strun nad hmatníkem a tím pádem i dohmat. Měl by dobře přenášet chvění strun a zároveň umožnit jejich posuv např. při ladění. Jako materiál se používá plast, umělá či pravá slonovina, masívní perleť či bílý nebo černý grafit.
Hmatník plní i funkci estetickou. Bývá na něj většinou použito kvalitní dřevo s rovnoměrným rozložením let. Nese většinou také orientační značky, které usnadňují orientaci na něm. Ty jsou buď klasicky kruhové, jako u kytary, nebo např. hranaté, jako u mandolíny F-5 Sama Bushe. Podle provedení lze také nalézt celou řadu vzorů zdobení hmatníku banja vykládáním polí - např. Bow Tie, Flying Eagle a podobně. Samozřejmě je také možné, že je hmatník bez značek, např. u kytary D-28 Tonyho Rice či u banja Stealth Scotta Vestala. V každém případě by měly být aspoň malé značky na boční hraně. Dalším prvkem zdobení je lemování hmatníku. To se provádí buď jednoduché, nebo vícevrstvé. Někdy je hmatník bez lemovky.
Výjimkou v bluegrassovém, a myslím že i v hudebním světě, je nástroj zvaný dobro. Má plochý hmatník osazený pražci, zdobený zpravidla lemovkou dvoj- i trojlinkou, přesto si na něj dobrista nikdy nesáhne. Důvod je podle mě ten, aby to vypadalo víc jako kytara :-). Ale vážně - zde jsou pražce nutné k orientaci železa na strunách. Někdy se tento problém řeší jen prostým vyložením drážek bílou linkou, jak je obvyklé na kytarách typu lap-steel.
Nyní kapitola naznačená v úvodu - mandolínový hmatník. O pražcích, lemovkách a značkách bylo psáno výše. Mandolína má však jedno hmatníkové specifikum. Je to zaoblené prodloužení pod strunami A a E. Umožňuje dostat se do nejvyšších poloh podobně jako u houslí, ale prakticky to může způsobovat méně prostoru pro hraní trsátkem. Nedá se např. tak dobře hrát v měkké poloze blíže hmatníku. Pokud si člověk nezvykne hrát více u kobylky, dá se vzniklý problém řešit těmito způsoby: buď prostým zkrácením hmatníku uříznutím a následným vyložením - viz Sam Bush, nebo objednáním si kratšího hmatníku už při výrobě. Třetí způsob je v současné době nejpoužívanější a k nástroji asi nejšetrnější. Je to snížení - ztenčení hmatníku odbroušením prodlouženého konce. Zachová se původní tvar i s lemovkou a do jisté míry i původní vzhled. Toto jsem mj. viděl i u několika old-timových banjí. Důvod byl stejný - více místa pro hraní clawhammer stylem.
Mandolínová kobylka
Vydáno dne 09. 05. 2008 (2542 přečtení)Kobylka bývá z ebenu. Nu, co s tím? Mandolína jako taková bývá vyrobena ze tří druhů dřeva: ze smrku je vrchní deska, z javoru luby, zadní deska a krk. No a z ebenu je dvojdílná kobylka, hmatník a dýha na hlavici.
Kobylka je velice důležitou, řekl bych až kritickou součástí konstrukce mandolíny. Ovlivňuje barvu zvuku nástroje a jeho hlasitost, správnou intonaci a umožňuje optimální seřízení.
Mandolínová kobylka byla původně vyráběna z jednoho kusu a z různých druhů dřev. U italských a portugalských mandolin je možné objevit nejen eben, ale i palisandr či javor. Toto provedení mělo jednoduchý tvar, rovnou patku (či patky) a vzhledem k rovné přední desce stálou výšku. Drážky pro struny byly umístěny v jedné přímce. Kobylkou šlo tedy jen nastavit přibližně intonaci posuvem vpřed či vzad. Ale vzhledem ke kratší menzuře a nižší tenzi - napětí strun nebyl tento problém tak zásadní.
Moderní konstrukci dvojdílné kompenzační kobylky zavedl na počátku 20. století náš starý dobrý známý akustický inženýr Lloyd Loar. Jeho provedení kobylek se používá dodnes. Poté, co se na mandolínách značky Gibson objevily klenuté vrchní desky (tedy téměř na všech, mimo mandolin Army Navy Style), začaly se měnit i kobylky. Patky se samozřejmě přizpůsobují klenutí desek. Zásadní věcí však zůstává rozdělení kobylky na spodní část a vrchní můstek nesoucí struny. Toto řešení totiž umožňuje v kombinaci se šroubem v krku vyhovující seřízení dohmatu. Můstek lze pomocí dvou zpravidla mosazných rýhovaných matic posunovat výš nebo níž. Struny již také nejsou v jedné přímce - a to je druhá zajímavá myšlenka. Drážky jsou v párech jakoby uskakované, můstek není přímý, ale má střídavá vybrání. Každý pár strun má jinou, přesně definovanou délku. Kompenzuje se tím rozdílná tloušťka strun, které by v přímce ladily přinejmenším neuspokojivě.
Tato Loarova řešení se uplatnila i u lubových kytar a stala se základním kamenem konstrukce kompenzačních kobylek "Tune-O-Matic" používaných na el. kytarách Gibson.
O ladění intonace kobylkou se zde již psalo, tak jen stručně. Pokud tón na 12. pražci zní níže, než flažolet nad 12. pražcem dané struny, je třeba kobylku posunout směrem k hmatníku. Pokud tón zní výše, než flažolet, je třeba posunout ke struníku.
Jak jsem uvedl, kobylka zásadním způsobem ovlivňuje výsledný tón. Pokud je příliš těžká, vrchní deska nezní naplno. Pokud je lehká, zní lépe, ale může se prohýbat či prasknout. Pokud někomu nevyhovuje rozmístění strun (např. široké dvojice), lze si nechat vyrobit nový můstek se shodnými roztečemi šroubů, ale jinak umístěnými drážkami. Případně lze celý můstek vyrobit např. z hliníku po vzoru Dave Apollona :-). Experimentům tohoto a jiných druhů nejsem příliš nakloněn, ale v každém případě by měly být drážky v můstku čisté a měly by mít jasně definované pozvolné klenutí, aby nedocházelo k přílišnému praskání strun na kobylce. Pokud k tomuto dochází, lze drážku projet buď speciálním pilníkem s přesným rádiusem, nebo přímo danou strunou. Pomocí jejího vinutí lze případné nerovnosti dost dobře vyhladit.
Problémem úzce souvisejícím s kobylkou a struníkem je zatlumení strun mezi nimi. Délka strun je totiž velmi znělá a při čopech i jindy se ozývají různé nepatřičné zvuky. Dá se to vyřešit kouskem neoprenu, filcu či kůže propletené mezi strunami, čtyřmi gumovými průchodkami pro kabely vetknutými do dvojice strun a podobně. Pokud máte ze struníku sejmuté víko, lze struny tlumítkem jen podložit před háčky. Takto nic nemůže vypadnout a praskne-li struna, zůstává na místě.
Každá bluegrassová mandolína by měla být dokonale hratelná. K tomu přispívá bezesporu i provedení hmatníku. O něm zase příště.
V příštím dílu tohoto miniseriálu se podíváme na hlavici, krk a mechaniky.
Mandolínový struník
Vydáno dne 05. 05. 2008 (2170 přečtení)Struník je v mandolínové konstrukci velice důležitou součástí. Umožňuje pevné ukotvení strun, prochází jím rolna na popruh (tzv. endpin) a často plní také funkci estetickou, nese např. ornament či logo výrobce.
Konstrukce struníku pro mandolíny se odvíjí od původních italských a portugalských mandolín. Původně to byla jen plechová hrazda s osmi či více háčky upevněná dvěma či třemi hřebíčky s plochým ozdobným krytem ve tvaru půlobláčku, který chránil hráči ruku před zraněním o ně. Toto řešení používala v době před druhou světovou válkou spousta firem - např. Martin and Co., Vega, S. S. Stewart, Epiphone a další výrobci mandolín.
Pozměněnou konstrukci přinesla firma Gibson, a to již kolem roku 1905. Původní půlobloukový tvar se změnil na obdélníkový, místo hřebíčků byly použity šrouby, háčky se rozmístily z řady do plochy a struník dostal víko. Materiál - mosazný plech - ale zůstává. Zásadní zlom ale přinesla geniální konstrukce šéfinženýra Gibsonu Lloyda Loara, který původní Gibsonův hranatý struník dovedl ve své době k naprosté dokonalosti. Tvar byl zachován, ale háčků bylo (a je) pro osm strun celkem dvanáct. Vtip je v tom, že basové struny se zavěsí rovnou, přímo na první čtyři. Ale čtyři hladké struny se nejprve zavěsí a pak se vedou přes druhý, vodící háček. Také umístění háčků není nahodilé - do jisté míry se jím kompenzuje délka strun ve dvojicích. Tato konstrukce se používá dodnes, včetně odnímatelného ozdobného víka. To je buď upevněné odklopně, nebo výsuvně.
Jak jsem uvedl, všechny dosavadní struníky byly vyrobeny z mosazného, v ojedinělých případech i ocelového plechu. Toto řešení je klasické, často je však zdrojem pazvuků - drnčí apod. Drnčení lze do jisté míry eliminovat zatlumením víka filcem položeným přes háčky. Další řešení je sejmutí víka, je třeba si ale dávat pozor na zranění ruky o ostré hrany spodního dílu struníku. Tlumítko se pak - pokud je třeba - případně musí dát přímo mezi struník a struny, ale většinou není třeba. Sejmuté víko nedrnčí, nemůže samovolně spadnout na zem a nástroj bez něj vypadá trochu funkčněji a syrověji :-)
Další typy struníku se objevují až v posledním období, kdy na scénu přicházejí další novátorské konstrukce. John Monteleone použil konstrukci litého struníku z mosazi či bronzu. Masívní odlitek dodává nástroji sustain, struny se zavěšují přímo na předlité háčky. Tímto typem lze provést upgrade jakékoli mandolíny, struník nedrnčí a nástroj se díky jeho hmotnosti chová vyváženěji (i když jen do jisté míry). Jiná konstrukce se objevuje např. na mandolínách Dudenbostel. Jde také o odlitek, ale tenkostěnný, který kopíruje původní plechový struník. Čili forma zůstává, roste hmotnost a tím i sustain.
Struníků existuje mnoho typů, ale původní invence Lloyda Loara zatím podle mého skromného názoru zůstává nepřekonána.
Souvisejícím problémem je zatlumení strun mezi struníkem a kobylkou, kterému bych se chtěl věnovat příště.
Konstrukce a materiály používané při stavbě mandolín
Vydáno dne 15. 09. 2006 (4659 přečtení)Tento článek vznikl za vydatného přispění pánů výrobců Sučka a Pavlů, kterým tímto děkujeme za spolupráci. Obrázky použité v tomto článku jsou z jejich výroby.
Dřevo
Dřevo je hlavní materiál, používaný při výrobě mandolín. Používá se na hmatníky, krky a těla, stejně jako u kytar.
Kvalitu dřeva určuje více aspektů. Pro běžnou truhlářskou výrobu většinou stačí, když má dřevo přijatelnou kresbu. U hudebních nástrojů je třeba, aby bylo dřevo dostatečně houževnaté - z hlediska pevnosti (zejména na vrchní desky), aby mělo zmíněnou kvalitní kresbu a k tomu všemu, aby bylo ještě dostatečně průzvučné. Jedná se tedy o to, udělat ideální kompromis při výběru dřeva na hudební nástroj. Pochopitelně, že dispozice kytary a mandolíny jsou rozdílné.
Každý nástroj totiž hraje v jiném frekvenčním rozsahu. Dle toho je třeba k věci přistupovat a při výrobě na tato fakta brát zřetel. Výsledný zvuk může být oproti výběru dřeva také ovlivněn jeho zpracováním.Vrchní desku každého nástroje lze kupříkladu žebrovat několika rozdílnými způsoby. Poměr síly desky a žeber taktéž hraje významnou roli při výrobě kvalitního nástroje. Sečteno a podtrženo - ideální dřevo ještě zdaleka není zárukou kvalitního zvuku nástroje. K tomu je zapotřebí nemálo zkušeností ze strany výrobce...
Přední (rezonanční) deska
U amerických mandolín bývá přední deska obvykle dlabána (např. podobně jako housle) ze dvou k sobě podélně přilepených smrkových desek. Na provedení přední desky by měl být brán zřetel, protože právě přední deska výrazně ovlivňuje charakter zvuku nástroje, přesto i zde platí, že kvalitní dřevo ještě zdaleka není zárukou kvalitního zvuku. U levnějších nástrojů bývá použita překližka, která nemá s masivním dřevem zhola nic společného, jedná se o slisované piliny, nenechte se tedy zmást leckdy kvalitně provedenou povrchovou úpravou, kvalitní lak není až takový problém.
U italských mandolín bývá také nejčastěji používán smrk, liší se ovšem tím, že se nedlabe, někdy bývá přední deska vykládána perletí, slonovinou či jenom kontrastně zbarveným dřevem nebo dýhou. Zadní strana (bříško) bývá naopak poslepováno z jednotlivých proužků, většinou z ořechového nebo třešňového dřeva - z čím více proužků je bříško slepeno, tím by měl být zvuk kvalitnější (?). Každopádně úměrně s počtem proužků stoupá i cena nástroje.
U portugalských mandolín nebo bandurií (španělská příbuzná mandolíny) se naopak používá pro výrobu přední desky cedr, stejně jako u klasických kytar, což je dáno historickým vývojem.
Povrchová úprava
Nejdříve je povrch dřeva řádně vyhlazen a připraven pro další povrchovou úpravu. Ta sestává jednak z moření, případně z nástřiku nějaké barvy (např. u elektrických mandolín).
Dále se deska lakuje (několik vrstev přes sebe) - dnes se nejčastěji používá nitrolak (stříká se), polyurethan (vytváří poměrně tvrdou vrstvu) nebo politura (nanáší se štětcem, používají ho především houslaři). Nakonec je rezonanční deska vyleštěna (do lesku nebo pololesku).
Stejný proces se týká i bočních stran a krku. Jediné místo, které zůstává bez povrchové úpravy je hmatník.
Krk a hmatník
Krk se skládá obvykle z několika částí. U některých nástrojů bývá také vyztužen (truss-rod) buďto kovovou nebo grafitovou výztuží - táhlem, kterým je možno regulovat jeho prohnutí (např. při atmosférických změnách, vlhkosti a jiné).
Hmatník se obvykle vyrábí z nějakého tvrdého exotického dřeva, nejčastěji eben (černý) nebo palisandr (lehce do hněda). Při výběru dřeva se hledí především na to, aby bylo co možná nejodolnější vůči mechanickým vlivům a také aby netlumilo zvukové vlny. V hmatníku jsou usazeny pražce (nejsou nijak přilepeny, pouze "nabity" do zářezů, kde díky T - profilu drží).
Výložky kolem hmatníku
Každý z výrobců lemuje hmatníky svým způsobem. Ten nejjednodušší (skoro se ani nedá mluvit o lemu) je, že se podbrousí nožička pražcového drátu ze strany a díra po zářezu se jednoduše zatmelí tmelem v odstínu hmatníku. Hmatník tak sice není olemován, ale po straně hmatníku není vidět nožička pražcového drátu, případně zbytečně hluboká proříznutá drážka pro pražec.
Další ze způsobů jak lemovat hmatník je za použití libovolného dřeva. Je možno jít do kontrastu s hmatníkem, např. hmatník Eben a lem Javor nebo Ořech. Většina uznávaných výrobců ovšem lemuje hmatník přímo odřezkem z hmatníku. Někdo pak přidá pro zvýraznění mezi lem a hmatník světlou linku, někdo se přiklání k variantě bez linky. Výše zmíněné způsoby se týkají spíše kytar.
Na mandolíny se většinou používají tzv. Celuloidy-bílé nebo slonovinové barvy, ale ve světě už se jejich výroba poměrně omezila, protože jsou vysoce hořlavé. Výborně se s nimi pracuje, ale časem žloutnou.
Postupně je Celuloid nahazován Novodurem, který sice není hořlavý, ale k olemování je zapotřebí velmi kvalitního lepidla. Obecně se hmatník lemuje stejným odstínem výložky jako korpus nástroje.
Hlava
Na hlavě nástroje (headstock) se nachází převodované mechaniky, na které se navíjí struny. Čím kvalitnější mechanika, tím lépe "drží" ladění.
Také zde často bývá uvedeno logo výrobce, což je pro některé muzikanty naprosto stěžejní záležitost. Např. v USA je běžné, že si zákazníci podle designu hlavice dělají "první dojem" o nástroji, zvuková stránka je až druhořadá!
Kromě loga výrobce ale bývá právě na hlavici kryt pro přístup k závitu táhla, kterým se reguluje prohnutí krku.. (netýká se italských mandolín).
Žebrování
Celá problematika ohledně žebrování je poměrně dost složitá, přesto si dovolím několik málo poznámek k různým tipům žebrování:
Křížová žebra - zvuk je měkčí, širší, hůře se prosazuje v kapele. Je líbivější, ale může omrzet.
Dvě podélná žebra - typický bluegrassový sound, silný atak, konkrétní, čitelný v kapele.
V italských mandolínách je několik paralelních žeber kolmo na struny. Toto žebrování potlačuje nižší frekvence a dá vyniknout vyšším alikvótám.