Naše politika trpí perverzní představou, podle které bohatý člověk je důvěryhodnější politik. Jeho bohatství se považuje za nejlepší prevenci v boji proti korupci a obchodní úspěch mu zvyšuje všeobecnou prestiž. Odlišuje se od upachtěných politiků v zastupitelských sborech nebo výkonných orgánech, kteří jsou příliš podobní těm, kdo je zvolili. Odlišuje se i od obyčejných lidí, jejichž chudoba je předem staví do politicky podezřelé pozice. Na rozdíl od nich "to" prostě dokázal, a proto ho obestírá charisma úspěchu otevírající cestu už ne k nepřímému vlivu, ale přímo k politické moci.
Představa, podle které bohatý člověk je z titulu svého majetku morálně lepší než jeho chudý spoluobčan, a proto mu lze bez obav svěřit i moc ve státě, jde proti historickým zkušenostem i samotné myšlence demokracie, která stojí a padá s principem občanské rovnosti. Ta představa zůstává perverzní, i kdyby ji sdílela demokratická většina obyvatel!
Psychoanalýza nás kdysi naštěstí odnaučila chápat perverzi jen jako morálně opovrženíhodnou a nepřípustnou zvrácenost, takže díky ní víme, že i každá taková odchylka má své příčiny a vysvětlení. Navíc si dobře uvědomujeme, že hlasy odsuzující perverzní chování jsou mnohdy součástí problému, a ne jeho popisem nebo řešením. Právě tak je třeba vnímat například dnešní varování vůdců politických stran ze včerejších vládních koalic, když se marně snaží mobilizovat proti rostoucímu podnikatelskému populismu v české politice. I oni jsou totiž mnohdy víc součástí dnešní politické perverze, a ne jejím řešením.
Byznys a politika
Historický úspěch moderní zastupitelské demokracie spočíval v tom, že politické elity si dobře uvědomovaly a často využívaly ekonomický vliv v politice, ale nikdy zcela nepustily byznys k moci. To platí zrovna tak o organicky se vyvíjející britské demokracii, ale i mnohem bouřlivěji se prosazujícím francouzském republikanismu nebo německém poválečném hospodářském i politickém "zázraku". Popírat hospodářský vliv na demokratické politické rozhodování by bylo trestuhodně naivní. Neméně trestuhodné by však bylo považovat demokracii jen za lidovou zábavu placenou místní oligarchií. Aristoteles kdysi označil demokracii i oligarchii za deviantní formy vlády. Zatímco v jedné podle něho vládne chudá většina, která se ráda nechá svést demagogy k tyranii, ve druhé pro změnu bohatá menšina obec spravuje jen jako své hospodářství, které jim má přinášet co největší prospěch.
Na rozdíl od antických dob má moderní zastupitelská demokracie obdivuhodnou schopnost skloubit většinovou vůli s menšinovými i individuálními zájmy, které jsme si zvykli označovat za občanská práva, a vládu lidu dokáže ztotožnit s neosobní vládou práva. Současná neschopnost pochopit a trvat na rozdílu mezi byznysem a politikou je však příčinou tristního stavu nejen české, ale i evropské politiky ve všech jejích selháních a excesech.
V čem jsme "výjimeční"
Dnešní česká politika není až tak výjimečná, protože podnikatelské spasitele politiky bychom našli v každé demokratické společnosti. Existuje však několik podstatných rozdílů, kvůli kterým je česká politika mnohem zranitelnější než jiné evropské země. První rozdíl spočívá v tom, že v českém postkomunistickém prostředí jsou politické strany příliš slabé, a proto tak snadno podléhají hospodářskému vlivu a zájmům, které je nakonec mohou dovést až do likvidace. Na jejich místo přicházejí nové politické subjekty - firmy
s průhlednými vlastníky, které se již ani nesnaží zastírat nějaký střet obchodních zájmů a politického rozhodování, a navíc se postupně snaží obsadit mediální trh, a tím si do budoucna zajistit možnost určovat, co se bude, ale hlavně nebude psát a vysílat.
Druhý rozdíl spočívá v postupující privatizaci státu. Často se hovoří o privatizaci politiky, ale je třeba si uvědomit, že každá demokracie spočívá ve vyrovnávání soukromých a veřejných zájmů. Tato schopnost odlišit soukromou sféru od sféry veřejné je stejně tak klíčová jako schopnost odlišit politický vliv a moc. Každá politická strana vzniká spojením různorodých individuálních a skupinových zájmů, z nichž se buduje politický program, na jehož základě strany usilují o moc ve státě, v němž se konstituuje demokratická veřejnost a její obecný zájem.
Nevadí, když strany zastupují různé zájmy různých společenských skupin. Naopak to patří k jejich funkci. To však neznamená, že by si mohly zprivatizovat stát způsobem, jakým to mnohdy činily levicové i pravicové strany v různých vládách této země v uplynulých dvou desetiletích. Každý, kdo sleduje například současný zápas o zákon o státním zastupitelství, navíc vidí, že nová antipolitická hnutí si dokážou stát přivlastnit rychleji a účinněji než klasické strany. Stačí k tomu několik ambiciózních chlapců a děvčat s právnickým vzděláním v patřičných ministerských funkcích, a z roky pečlivě připravovaného a promyšleného zákona jsou trosky, na kterých se z této klíčové instituce české justice opět buduje politicky kontrolovaný vládní úřad.
Konečně třetí rozdíl spočívá v mylné představě o občanské společnosti a významu jejích protestů. Současná vlna antipolitických hnutí úspěšně využívá oprávněného rozhořčení občanů z toho, jak funguje stranická demokracie i stát. V české společnosti je však navíc velmi rozšířený mýtus, podle něhož odpor proti strukturám a všelijakým "technologům moci" automaticky staví protest do vyšší pozice mravní. Toto prokletí, které moderní česká politická kultura převzala z německého romantismu, nás nakonec dovedlo do situace, ve které na vlně společenského rozhořčení paradoxně převzali moc technologové byznysu a obchodní manažeři.
Pro tyto manažery nového typu už neexistuje politika, ale "to" - dokonale vyprázdněný prostor demokratické agory, ve kterém lze dělat "to i ono", ale nakonec úplně všechno. A proces slévání občanských protestů do jednoho proudu s podnikatelským populismem, jehož součástí je i perverzní představa morální hodnoty a politické nezávislosti bohatství, musí v každém demokratovi vzbuzovat vážné obavy o budoucnost české společnosti.
Autor je právník a sociolog, působí na Cardiff Law School.