Výsledky ankety ukazují až překvapivě pozitivní vztah k seniorům. V poslední době se však stále častěji můžeme setkat s tím, že současní i budoucí důchodci jsou prezentováni jako jakési nepříjemné břemeno společnosti. Politici donekonečna vyčíslují, kolik důchodců bude muset živit jeden práceschopný za 10, 20 či 30 let a jaká to bude katastrofa. Co se však týče důchodové reformy, která by mohla situaci změnit, přílišnou pílí ani kreativitou neoplývají. Až teď před volbami se zase dostala na přetřes. Vypadá to však, že ani jedna z politických stran nic originálního nevymyslela. Oprašují již dávno vymyšlený model, který už v některých okolních státech realizovali. Nedopadlo to však nejlépe.

Jak známo, základním pilířem českého důchodového zabezpečení je průběžný systém vyplácení důchodů ze státního důchodového účtu. Přispívají do něj povinně všichni, kteří vydělávají. Důchody z něj pobírají ti, kteří jsou na odpočinku. Systém je vysoce solidární, což nedávno odsoudil Ústavní soud, a také citlivý na výkyvy demografického vývoje. Proto se většina zemí snaží tento stání důchodový systém nějak podepřít či doplnit.

V Česku se tak děje zatím dobrovolným pilířem, který je založen na kapitálovém principu – lidé si ukládají peníze v penzijních fondech a pojišťovnách. Ty je investují na kapitálových trzích a výnosy připisují na účty svých klientů. Při odchodu do důchodu jim pak vyplácejí celé úspory plus výnos, nebo zvolený druh pravidelné penze.

Důchodová reforma, která se v Česku připravuje už několik let, by měla posílit kapitálový způsob financování penzí. Politici by chtěli přimět občany, aby si kromě povinných odvodů do státního důchodového systému, ještě sami spořili v penzijních společnostech. Měli by jí to jakousi obdobu investičních společností spravujících několik fondů.

Debata v jednotlivých politických stranách se vede o to, zda to má být spoření v penzijních společnostech povinné, případně od jakého věku, kolik si mají lidé ukládat a zda by měl stát toto spoření nějak podporovat. Nejčastěji se v této souvislosti objevuje návrh, že ten, kdo si bude spořit v penzijní společnosti, může odvádět méně na státní důchodový účet. Méně už se ale politici zmiňují o tom, že od státu pak dostane jen minimální penzi. Reforma důchodového systému by měla umožnit, aby ti, kteří si budou více soukromě spořit, mohli doufat ve větší důchod z penzijní společnosti.

Podobnou důchodovou reformu už některé země zavedly - například Polsko, Maďarsko a Slovensko. Jejich problém s financováním důchodů to však nevyřešilo, spíše naopak. Na Slovensku a v Polsku došlo k velkému odlivu příspěvků do státního sytému, takže není z čeho vyplácet současné důchodce. Maďarsko, které reformovalo důchodový systém nejdříve, je na tom ještě hůř. Výnosy penzijních fondů nedosahují ani inflace, takže lidé pobírají ještě menší penzi, než měli dříve od státu. O těchto trpkých zkušenostech však čeští politici mlčí. Nebo že by o nich nevěděli?

Zajímavý článek k této problematice měl nedávno týdeník Euro. Analytik společnosti Next Finance Vladimír Pikora v něm mimo jiné poukázal i na možná rizika kapitálového spoření na důchod.

„Při pohledu na finanční trhy v posledních letech vidíme jeden podvod za druhým. Finanční výkazy se občas fixlují (Enron), statistiky neodpovídají realitě i na státní úrovni (Řecko), obchodují se důvěrné informace a dubnová kauza obviňuje jednu z největších investičních bank světa Goldman Sachs z podvádění klientů,“píše Pikora a pokračuje: „Jinak řečeno, nikde není záruka, že penzijní fond nezkrachuje, nebude vykraden, či neselže protistrana, která jej prostřednictvím derivátů jistí.“

Pikora také varuje, že penzijní fondy budou ideálním úložištěm tak zvaného toxického odpadu z kapitálových trhů. Budou-li do nich povinně dlouhodobě ukládat peníze neinformovaní lidé, kteří sami nemají možnost ani schopnost zjistit, co se s jejich úsporami děje, je to příliš velké lákadlo pro různé podvodníky a hochštaplery. Teprve až klienti zestárnou a vznikne jim nárok na důchod, ukáže se, jak manažeři fond s jejich penězi hospodařil. Ti však už mohou být ve vysokém důchodovém věku někde v Karibiku, ironizuje analytik Next Finance.

Paradoxně se tak může stát, že současná mladá generace se nemusí od reformovaného důchodového systému dočkat lepšího finančního zajištění ve stáří, než mají současní senioři a bude sama ještě více závislá na finanční podpoře svých dětí. Podněcovat nějakou mezigenerační nevraživost v zájmu snazšího prosazení důchodové reformy je tedy velmi krátkozraká politika.