Jak se dostat z dluhové pasti?
Stav, kdy jakýkoli subjekt nedokáže splácet svoje dluhy, se obecně označuje jako insolvence, neboli úpadek a platné právo stanovuje způsoby jeho řešení. Smyslem institutu oddlužení je, aby lidé, kteří se utopili v dluzích, a kterým naskakují denně nehorázné úroky, dostali ještě jednu šanci svojí prekérní situaci vyřešit.
Celá akce je dlouhým během, který na 5 let značně poznamená život předluženého jedince. Odměnou je ale návrat do normálního života, což každopádně stojí zato! Oddlužení musí být schváleno soudem na návrh v rámci takzvaného insolvenčního řízení.
Insolvenční řízení je v globální rovině jakékoliv zvláštní soudní řízení, jehož předmětem je projednání úpadku a jeho řízení. Na území České republiky se pojmem insolvenční řízení rozumí v současnosti řízení podle insolvenčního zákona, které je zvláštním druhem občanského soudního řízení. Jeho charakteristickou zvláštností je to, že v sobě zahrnuje jak prvky řízení nalézacího, tak i řízení vykonávacího. K tomu, aby insolvenční řízení mohlo proběhnout není třeba exekučního titulu. Cílem insolvenčního řízení je dosáhnout majetkového uspořádání mezi větším počtem subjektů. Ve své podstatě nemá povahu kontradiktorního řešení sporu o právo mezi stranami.
Ačkoli je insolvenční zákon platící na našem území necelé tři roky stále ještě širokou veřejností považován za horkou novinku, tak vlastní institut insolvence se v našich dějinách vyskytuje již po několik století.
K tomu, aby předlužená fyzická osoba mohla podat návrh na insolvenci, musí mít minimálně 2 věřitele. Insolvenční zákon obsahuje pro tyto případy nepodnikajících fyzických osob zvláštní ustanovení o tzv. nepatrném konkursu. Jak již bylo řečeno, oddlužení je určeno pouze pro nepodnikatele, tedy pro toho, kdo skutečně nepodniká a nemá dluhy z podnikání. Není tedy možné chtít ukončit podnikání a pak své staré dluhy řešit oddlužením.
Typickým adeptem pro oddlužení je běžný zaměstnanec, který si na splátky koupil třeba plazmový televizor a pak náhle přišel z důvodu restrukturalizace podniku o práci a není schopen své staré dluhy nabrané v dobré víře plnit. Další podmínkou je, že dlužník nemá více jak 50 věřitelů. Nepatrné konkursy jsou v porovnání s konkurzy proti podnikajícím osobám ovládány flexibilnější úpravou a soudu je dána možnost přizpůsobovat projednávané věci tak, aby mohlo dojít k co nejrychlejšímu ukončení těchto řízení.
Návrh na oddlužení může podat výhradně dlužník. Pokud návrh splňuje náležitosti stanovené zákonem, insolvenční soud oddlužení povolí. Vše se podává na formuláři vydaném Ministerstvem spravedlnosti, a to u krajského soudu, v jehož obvodu má dlužník bydliště, nebo se zdržuje. Formulář spolu s instrukcemi k jeho vyplnění získáte v sídle každého krajského soudu a na internetu (http://insolvencni-zakon.justice.cz). O způsobu oddlužení hlasují nezajištění věřitelé, kteří včas přihlásili svou pohledávku, na schůzi prostou většinou hlasů počítaných podle výše jejich pohledávek.
Neshodnou-li se, rozhodne o způsobu oddlužení soud. V podstatě se nabízejí dvě možnosti. Tou první je jednorázový odprodej majetku dlužníka, tou druhou, je stanovení splátkového kalendáře na dobu 5 let.
Neprodleně po skončení jednání soud rozhodne, zda dlužník bude moci projít procesem oddlužení. Soud se teoreticky bude řídit hlavně poctivostí návrhu dlužníka a předpokladem, že nezajištění věřitelé v oddlužení obdrží plnění ve výši minimálně 30 % svých pohledávek. Pokud soud na počátku řízení dojde k názoru, že splacení této částky je v horizontu 5 let nepravděpodobné, návrh na oddlužení zamítne, v opačném případě je stanoven splátkový kalendář.
Výhodou pro dlužníky je, že během splátkového kalendáře zůstanou dlužníkovi dispoziční oprávnění k jeho příjmům, ale může s nimi naložit jen tak, jak mu povolí soud. V reálu to znamená, že dlužník nadále ovládá svůj bankovní účet a sám provádí veškeré potřebné platby, včetně uspokojení věřitelů.
Během splácení musí vykonávat výdělečnou činnost, nestačí registrace na úřadu práce či jen příjem sociálních dávek. Navíc se dlužník musí smířit s tím, že pokud v době splácení získá dědictví či dar, je povinen je zpeněžit a výtěžky použít k mimořádným splátkám. Samozřejmostí je, že během splátek dlužník nesmí uzavřít závazek, který by nebyl schopen plnit. Tím se pro někoho možná překvapivě myslí dokonce i dvouletý závazek k telefonnímu operátorovi.
Během cesty k oddlužení je nutné promýšlet všechny kroky, aby dlužník nepřišel o práci, nezpůsobil zbytečně škodu nebo jinak neohrožoval svojí finanční stabilitu, protože soud může za určitých podmínek oddlužení zrušit a dlužník pak automaticky vstoupí do konkursu, který je svými následky pro dlužníka daleko nepříjemnější. Stane se tak zejména v případě, kdy dlužník neplní podstatné povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení.
Pokud bude dlužník řádně a včas plnit své povinnosti z oddlužení, může požádat soud o vydání rozhodnutí, kterým bude osvobozen od zbytku svých dluhů. Účinkem osvobození od dluhů nebude zánik pohledávek, ale pouze zánik jejich vymahatelnosti. Nesplacené pohledávky tak i nadále trvají jako tzv. "naturální obligace". V praxi má tento stav stejné účinky jako promlčený dluh. Pokud by na tuto pohledávku někdo podal žalobu, stačí u soudu namítnout, že pohledávka je promlčena a soud žalobu zamítne. Naopak pokud je dlužníkem takováto pohledávka zaplacena, tak se nemůže domáhat zpětného vydání bezdůvodného obohacení.
Osvobozením od dluhu však pro dlužníka případ zcela nekončí, protože soud sleduje tříleté období, kdy může být osvobození rozhodnutím soudu odejmuto. To se stane například v důsledku prokázání podvodného jednání dlužníka či zvýhodnění některého z věřitelů. Odejmutí osvobození vede buď ke zrušení oddlužení, nebo ke ztrátě výhod osvobození. V tomto případě mohou všichni věřitelé vymáhat své pohledávky vůči dlužníkovi v plném rozsahu.
Cesta k oddlužení je bezesporu trnitá, lemovaná spoustou odříkání a zajištěným příjmem v podobě životního minima, s kterým si může dlužník jen stěží vyskakovat. Insolvenční zákon navíc pamatuje na řadu projevů nemorálního chování, takže přelstít soud se může po odhalení i po pěti letech odříkání nevyplatit. Za pět let sice přijde vysvobození, ale mnohem lepší je přesto této trnité cestě předcházet.
Insolvenční řízení je v globální rovině jakékoliv zvláštní soudní řízení, jehož předmětem je projednání úpadku a jeho řízení. Na území České republiky se pojmem insolvenční řízení rozumí v současnosti řízení podle insolvenčního zákona, které je zvláštním druhem občanského soudního řízení. Jeho charakteristickou zvláštností je to, že v sobě zahrnuje jak prvky řízení nalézacího, tak i řízení vykonávacího. K tomu, aby insolvenční řízení mohlo proběhnout není třeba exekučního titulu. Cílem insolvenčního řízení je dosáhnout majetkového uspořádání mezi větším počtem subjektů. Ve své podstatě nemá povahu kontradiktorního řešení sporu o právo mezi stranami.
Ačkoli je insolvenční zákon platící na našem území necelé tři roky stále ještě širokou veřejností považován za horkou novinku, tak vlastní institut insolvence se v našich dějinách vyskytuje již po několik století.
K tomu, aby předlužená fyzická osoba mohla podat návrh na insolvenci, musí mít minimálně 2 věřitele. Insolvenční zákon obsahuje pro tyto případy nepodnikajících fyzických osob zvláštní ustanovení o tzv. nepatrném konkursu. Jak již bylo řečeno, oddlužení je určeno pouze pro nepodnikatele, tedy pro toho, kdo skutečně nepodniká a nemá dluhy z podnikání. Není tedy možné chtít ukončit podnikání a pak své staré dluhy řešit oddlužením.
Typickým adeptem pro oddlužení je běžný zaměstnanec, který si na splátky koupil třeba plazmový televizor a pak náhle přišel z důvodu restrukturalizace podniku o práci a není schopen své staré dluhy nabrané v dobré víře plnit. Další podmínkou je, že dlužník nemá více jak 50 věřitelů. Nepatrné konkursy jsou v porovnání s konkurzy proti podnikajícím osobám ovládány flexibilnější úpravou a soudu je dána možnost přizpůsobovat projednávané věci tak, aby mohlo dojít k co nejrychlejšímu ukončení těchto řízení.
Návrh na oddlužení může podat výhradně dlužník. Pokud návrh splňuje náležitosti stanovené zákonem, insolvenční soud oddlužení povolí. Vše se podává na formuláři vydaném Ministerstvem spravedlnosti, a to u krajského soudu, v jehož obvodu má dlužník bydliště, nebo se zdržuje. Formulář spolu s instrukcemi k jeho vyplnění získáte v sídle každého krajského soudu a na internetu (http://insolvencni-zakon.justice.cz). O způsobu oddlužení hlasují nezajištění věřitelé, kteří včas přihlásili svou pohledávku, na schůzi prostou většinou hlasů počítaných podle výše jejich pohledávek.
Neshodnou-li se, rozhodne o způsobu oddlužení soud. V podstatě se nabízejí dvě možnosti. Tou první je jednorázový odprodej majetku dlužníka, tou druhou, je stanovení splátkového kalendáře na dobu 5 let.
Neprodleně po skončení jednání soud rozhodne, zda dlužník bude moci projít procesem oddlužení. Soud se teoreticky bude řídit hlavně poctivostí návrhu dlužníka a předpokladem, že nezajištění věřitelé v oddlužení obdrží plnění ve výši minimálně 30 % svých pohledávek. Pokud soud na počátku řízení dojde k názoru, že splacení této částky je v horizontu 5 let nepravděpodobné, návrh na oddlužení zamítne, v opačném případě je stanoven splátkový kalendář.
Výhodou pro dlužníky je, že během splátkového kalendáře zůstanou dlužníkovi dispoziční oprávnění k jeho příjmům, ale může s nimi naložit jen tak, jak mu povolí soud. V reálu to znamená, že dlužník nadále ovládá svůj bankovní účet a sám provádí veškeré potřebné platby, včetně uspokojení věřitelů.
Během splácení musí vykonávat výdělečnou činnost, nestačí registrace na úřadu práce či jen příjem sociálních dávek. Navíc se dlužník musí smířit s tím, že pokud v době splácení získá dědictví či dar, je povinen je zpeněžit a výtěžky použít k mimořádným splátkám. Samozřejmostí je, že během splátek dlužník nesmí uzavřít závazek, který by nebyl schopen plnit. Tím se pro někoho možná překvapivě myslí dokonce i dvouletý závazek k telefonnímu operátorovi.
Během cesty k oddlužení je nutné promýšlet všechny kroky, aby dlužník nepřišel o práci, nezpůsobil zbytečně škodu nebo jinak neohrožoval svojí finanční stabilitu, protože soud může za určitých podmínek oddlužení zrušit a dlužník pak automaticky vstoupí do konkursu, který je svými následky pro dlužníka daleko nepříjemnější. Stane se tak zejména v případě, kdy dlužník neplní podstatné povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení.
Pokud bude dlužník řádně a včas plnit své povinnosti z oddlužení, může požádat soud o vydání rozhodnutí, kterým bude osvobozen od zbytku svých dluhů. Účinkem osvobození od dluhů nebude zánik pohledávek, ale pouze zánik jejich vymahatelnosti. Nesplacené pohledávky tak i nadále trvají jako tzv. "naturální obligace". V praxi má tento stav stejné účinky jako promlčený dluh. Pokud by na tuto pohledávku někdo podal žalobu, stačí u soudu namítnout, že pohledávka je promlčena a soud žalobu zamítne. Naopak pokud je dlužníkem takováto pohledávka zaplacena, tak se nemůže domáhat zpětného vydání bezdůvodného obohacení.
Osvobozením od dluhu však pro dlužníka případ zcela nekončí, protože soud sleduje tříleté období, kdy může být osvobození rozhodnutím soudu odejmuto. To se stane například v důsledku prokázání podvodného jednání dlužníka či zvýhodnění některého z věřitelů. Odejmutí osvobození vede buď ke zrušení oddlužení, nebo ke ztrátě výhod osvobození. V tomto případě mohou všichni věřitelé vymáhat své pohledávky vůči dlužníkovi v plném rozsahu.
Cesta k oddlužení je bezesporu trnitá, lemovaná spoustou odříkání a zajištěným příjmem v podobě životního minima, s kterým si může dlužník jen stěží vyskakovat. Insolvenční zákon navíc pamatuje na řadu projevů nemorálního chování, takže přelstít soud se může po odhalení i po pěti letech odříkání nevyplatit. Za pět let sice přijde vysvobození, ale mnohem lepší je přesto této trnité cestě předcházet.