Proč se lidé zadlužují
V minulém článku o konzervativní etice, nazvané Peníze a dluhy, jsem varoval před životem na dluh a krátce jsem se vyjádřil k otázce, za jakých okolností je dluh přípustný.
Dnes se budu věnovat otázce, proč se někteří lidé zadlužují, ačkoli obecně vědí, že by se zadlužovat neměli.
Vidím tři základní důvody. Prvním je neschopnost správně hospodařit, druhým je náročivost a třetím jsou vnější okolnosti. Chtějí-li se lidé vymanit z dluhů, pak musí nejprve zvážit, co je do jejich nešťastné situace dostalo. Pokud si nestanoví správnou diagnózu, těžko budou schopni zvolit správnou léčbu.
Nejprve jsem zmínil neschopnost správně hospodařit. Tento důvod bychom snad mohli ještě podrobněji klasifikovat. Může se jednat o neschopnost či neochotu odpovědně jednat obecně, nebo o neschopnost správně nakládat s financemi (za předpokladu, že v jiných oblastech člověk odpovědně jednat schopen je).
Pokud se jedná o obecnou nezodpovědnost, která se neprojevuje pouze ve finančním hospodaření, ale i v mezilidských vztazích nebo vztazích k vlastnímu tělu, případně v dalších oblastech, pak jsou vyhlídky na zlepšení v oblasti financí v podstatě mizivé. Takový člověk je totiž sebestředný a na druhých lidech mu příliš nezáleží. Projevuje se to nedodržováním daného slova, chozením pozdě na sjednané schůzky, lajdáckou prací, sobeckým jednáním ve vztazích (druzí jsou pro takového člověka pouze prostředkem vlastního uspokojení) a snahu o bezprostřední uspokojení momentálních tužeb, projevující se například přejídáním, alkoholismem apod. O sobeckém člověku se nedá říci, že by měl rád jen sám sebe; to, že si často ničí zdraví, dokazuje, že příliš lásky k sobě samotnému nemá. Chybí mu prostě jak životní cíl, kvůli kterému by byl ochoten něco obětovat, tak sebeovládání. (Podotýkám ovšem, že obráceně to neplatí: Zdaleka ne všichni sobečtí lidé jsou špatnými hospodáři.)
Pokud je dělání dluhů výrazem celkové nespolehlivosti daného člověka a jeho neschopnosti ovládat se, nepomůže nic než konverze a pokání. To jsou nesmírně důležitá témata, nicméně přesahují rámec tohoto článku.
Někteří lidé jednají v mnoha oblastech svého života poměrně zodpovědně, ale nedokáží správně hospodařit. Mít finance pod kontrolou je poměrně jednoduché – naučit se to je snazší, než se naučit cizí jazyk, a řekl bych dokonce, že je to snazší než zvládnout český pravopis. Ale i v této oblasti platí, že žádný učený z nebe nespadl. Pokud člověka nenaučili správnému hospodaření jeho rodiče a pokud s ním má trvalé potíže, měl by si najít přítele nebo přítelkyni, někoho, o kom ví, že hospodařit umí a do finančních problémů se nikdy nedostává, nechat si od něj poradit a nejlépe ho požádat o několikaměsíční monitoring. Pochopitelně je třeba začít porovnáním příjmů a výdajů a v případě, že příjmy nepokrývají výdaje, je třeba uvažovat o tom, jak výdaje snížit, případně jak zvýšit příjmy, což je ovšem v současné krizi pro mnoho lidí nesrovnatelně těžší. Snížit výdaje nemusí být jednoduché, ale je to nezbytné, nechce-li člověk upadnout do rukou exekutorů nebo skončit na ulici. Někdy to může znamenat drastické změny (výměnu bytu za menší, změnu jídelních návyků, zřeknutí se oblíbeného, leč nákladného koníčku atd.)
Nyní se obraťme k druhému důvodu, který jsem nazval náročivostí. Ta může pochopitelně souviset s neschopností hospodařit, nicméně pokud je příčinou problému náročivost, pak rada dobrého přítele ani jeho monitoring nepostačí.
Náročivostí myslím přístup k životu, kdy je člověk přesvědčen, že na nějaké věci prostě má nárok. Má nárok na slušné auto, má nárok na dovolenou v cizině, má nárok na dobré jídlo, má nárok… dosaďte si, co chcete. Celá současná životní ideologie a dnešní nejrozšířenější podoba modloslužby, jíž je konzumní způsob života, tuto náročivost probouzí a neustále posiluje a prohlubuje. Velká část reklamy je založena na přesvědčování lidí, že to či ono si přece "zaslouží" a že bez toho či onoho prostě nemohou být. Jako každá modla, i náročivost nakonec požírá své ctitele. Já jsem šťastný člověk, protože vím, že žádný nárok nemám, že i můj život je dar, který jsem sám sobě nedal, a tudíž vše, co dostávám – a není toho málo – přijímám jako dar. Nebývám tudíž naštvaný, že mám něčeho míň než soused. Poznal jsem pravdivost biblických slov "zbožnost, která se spokojí s tím, co má, je už sama o sobě velkým bohatstvím".
Náročivý člověk je ovšem velmi nešťastný, nemůže-li mít to, co mají podle jeho mínění "všichni ostatní". (Na to, že čtyři pětiny obyvatel této planety nic takového nemají, ani nepomyslí.) Tato náročivost nemá žádnou spojitost s reálnou výší příjmů – asi 25 % Američanů, kteří mají příjem přes 120 000 dolarů ročně, se považuje za "chudé". U mnohých náročivých lidí tento pocit oprávněného nároku převáží nad lidskou soudností, a tito lidé se pak zadlužují, aby mohli žít život podle svých představ, rozuměj nároků. Smutné je, že tyto nároky mají sklon se samovolně neustále zvyšovat. Takový člověk je málokdy spokojený, protože i když dosáhne svého, své nároky jaksi automaticky zvýší.
I pro tyto lidi není jiná naděje než konverze nebo pokání. Někdy lidi z náročivosti vysvobodí nějaká osobní tragédie či její možnost – třeba smrt blízkého člověka, vážná choroba apod. Takové šoky nejednoho člověka přiměly k tomu, aby si uvědomil, na čem v životě vlastně záleží. Vědomí, že už tady taky nemusel být, ho přivede k vděčnosti za život, který přestal brát jako samozřejmost.
Konečně je tu třetí důvod, vnější nezaviněné okolnosti. Ano, zlé věci se stávají i dobrým lidem. Může jít o požár vzniklý něčí nepozorností, může jít o vážnou chorobu znemožňující pokračovat v relativně výnosném zaměstnání – čtenář si sám dokáže představit celou řadu takových důvodů. Přesto v této věci radím k opatrnosti v úsudku. Tipnu si, že zhruba v polovině případů okolnosti nejsou tak nezaviněné, jak se jimi postižený člověk domnívá. Bylo opravdu správné postavit domek v záplavové oblasti? Bylo opravdu realistické předpokládat, že v žádném případě nepřijdu o dobře placenou práci, a brát si tak vysokou hypotéku? Zde má výhodu každý, kdo má dobré a moudré přátele, kteří takovému člověku dokáží říct pravdu a jsou ochotni s ním probrat (případně promodlit) jeho život a upozornit ho na momenty, kdy se patrně nerozhodl správně. Předpokladem ovšem je, že daný člověk vůbec chce slyšet pravdu. Náročiví lidé ji zpravidla slyšet nechtějí. Čtenář asi zná nejednoho člověka, který hledá chybu všude jinde než u sebe samotného.
Pokud ale člověk opravdu trpí v důsledku událostí, které nemohl ovlivnit, pak mu přeji, aby měl dobré příbuzné, kteří ho nenechají padnout, případně křesťanské společenství, v němž panuje skutečná láska a jehož členové budou ochotni tak či onak pomoci. (Možná si všímáte, že současná převažující ideologie ani pevným rodinným svazkům, ani křesťanským společenstvím příliš nepřeje, ale to je zase jiná kapitola.)