Jitka Vodňanská
|
Tenhle rozhovor vznikal rok a může za něj aktivista a disident John Bok, který mi po smrti Václava Havla řekl: "S Vodňanskou byste měla udělat rozhovor! A velkej! Protože to byla Václavova velká láska."
Jenže Jitka Vodňanská tou dobou zrovna meditovala v buddhistickém chrámu v Asii. Jezdí tam každý rok a pomalu se ve všech zřetelích oprošťuje od vezdejší existence. Původně jezdila s dvacetikilovým batohem, ale letos už si na Šrí Lanku balí jenom deset kilo.
Po jejím návratu začalo vzájemné oťukávání. Jméno Václav Havel padlo poprvé až na naší třetí schůzce, ale to jenom proto, aby se Vodňanská vymezila, že o něm nebude vůbec mluvit. Něco se zlomilo teprve potom, co jsem v létě absolvovala buddhistický "retreat" s malajským guru na statku v Krušných horách. Nakonec jsem přání Johna Boka splnila: materiál, který jsem natočila, by vydal na knihu.
Během našich schůzek jsem dostala nejen výborný černý čaj pchu-er, ale občas i přátelský štulec do ramene. Drobná, zvídavá, temperamentní Jitka Vodňanská se totiž od dětství ráda pere.
Nikdy se nechlubila, že byla přítelkyní "největšího Čecha" a na veřejnosti vystupuje pouze jako uznávaná psychoterapeutka. Přitom s Václavem Havlem prožila v těžkých dobách sedm let a byla mu v jednu chvíli možná blíž než Olga. S Havlem ji seznámil její bývalý manžel, signatář Charty 77 Jan Vodňanský, s nímž má syna Tomáše.
Pracujete jako psychoterapeutka. Měla jste někdy pocit, že sama potřebujete psychoterapeuta?
Jistě. Určitě.
Kdy to bylo nejsilnější?
V roce dvaasedmdesát, když jsem dostala po jednom komářím kousnutí těžký zánět mozku a mozkových blan. Úplně mi ochrnula levá půlka těla a jazyk, a zkuste si mě představit, když nemůžu mluvit! To bylo hodně těžké období mého života. Příliš jsem přemýšlela o tom, že bych to sama ukončila.
Jak jste se z toho dostala?
Nechala jsem se hospitalizovat na psychiatrické klinice Ke Karlovu, kde jsem pracovala jako psycholog. Potřebovala jsem být někde izolovaná, protože jsem se musela nějak srovnat s tím, že už nemusím být pohyblivá. A taky jsem měla naprosté výpadky paměti – nadechla jsem se třeba na nějakou větu, ale už jsem si nevzpomněla na konec. Říkala jsem tomu družice.
Taková družice z myšlenek?
Ty věty mi v hlavě lítaly jako družice a já musela počkat, až dojedou okolo své dráhy. Před vizitou jsem si třeba musela všechno napsat, abych věděla, co tomu doktorovi řeknu. Hrozná bezmoc. Naštěstí jsem měla dost energie a mladej osmadvacetiletej mozek, tak to dobře dopadlo.
Vy jste v polovině sedmdesátých let založila v Československu muzikoterapii. Jak ty začátky vypadaly?
Výborně! Já jsem bubnovala na buben a docent Skála, se kterým jsem pracovala na oddělení alkoholiků v Apolináři, k tomu hrál na housle.
A uměl to?
Dva tóny. Ale o to vůbec nešlo. Lidi, kteří jsou v životě zabržděný velkou sebekontrolou, to pak často odbržďují alkoholem. A my jsme je zkoušeli uvolnit jinak: zpívali jsme, tancovali, bubnovali, hráli jsme japonský a čínský opery... Taky jsme dělali lidojedy, africký rituály a alkoholici řádili. Protože hudba obchází neocortex, šedou kůru mozkovou, a působí rovnou na emoce.
Jak se dělá taková japonská opera?
No to si takhle rukama vytáhnete do strany oči a začnete zpívat a chodit dokola (smích). Samozřejmě jsme si to vymýšleli. Někdy v terapii rodina dostane dohromady jeden buben a pak spolu všichni komunikují jenom těma paličkama. A je strašlivě zajímavý pozorovat, kdo komu dá přednost a kdo skáče druhým tou paličkou furt do řeči. Tam se pozná tresť neverbální komunikace a komunikace jako takový. Ono je totiž důležitý nejenom to, co si lidi říkají, ale jak si to říkají, jestli se naslouchají a jaký přitom mají výraz. A už jsem taky zažila, jak mladý kluk vzal kudlu a ten buben mi prořízl.
Měla jste strach?
Ne, on si představoval, že ten buben je jeho táta. Takhle do něj píchal.
Vy jste během své kariéry pomáhala i mnoha známým osobnostem, například herečce Aleně Mihulové nebo sportovkyni Věře Čáslavské...
Pozor, Věru jsem v pravém smyslu neléčila. Václav Havel mě poprosil, zda bych jí mohla nějak pomoci, když na tom byla hodně špatně. Tak jsem jí našla výborného psychiatra v Německu a jela jsem tam s ní na kliniku. Bylo to po té tragédii se synem, kdy se jí všecko sesunulo. A tam jsem viděla, jak si to Věřino tělo všechno pamatuje.
Fotogalerie |
Jak to myslíte?
Na té klinice se cvičilo venku, byly tam kladiny a Věra najednou na kladině udělala hvězdu. Psychicky sotva fungovala, ale tělo bylo furt úžasný. Byla jsem kdysi gymnastka a Věra pro mě byla vzor. Nedávno jsem s ní mluvila na narozeninách a měla jsem pocit, že se s ní stal malý zázrak. Dlouho to vypadalo, že se z toho nedostane, že je zacyklená v tom svým velkým utrpení. Ale najednou se něco stalo, ona se úplně uzdravila a nikdo neví jak.
Radila jste jí nějak?
Já se vždycky snažím neradit. Myslím si, že všichni řešení máme v sobě. A u Věry mám pocit, že se znovu nastartovala její neuvěřitelná vůle.
Věříte na to, že se člověk může změnit?
Samozřejmě! Já naprosto věřím, že lidi můžou spoustu věcí pustit: své předsudky, předsevzetí, zakletí z rodiny. Tam všichni dostanem praporky, podle kterých kráčíme. Ale pak si člověk uvědomí, že jsou i rozcestí: že jdu tudy, kudy mi rodiče ukázali, ale že já tam třeba jít nechci.
Vy jste na tom rozcestí uhnula kam?
Podívejte se, moje maminka byla úžasná bytost: postavila dva domy, vyřezávala, pěstovala orchideje, vyráběla lustry z krajek, celý život si psala deníky a na naší chatě položila dlažbu z kamenů, které si z lomu přivezla svým wartburgem. Ale zároveň byla dost úzkostná a pořád přemýšlela, co by bylo, kdyby.
Co ji nejvíc trápilo?
Byla to Ukrajinka a s babičkou prchaly před hladomorem z Ukrajiny. Přijely sem, ve vlaku je okradli a neměly nic: babička spala na udusaný podlaze a máma v neckách a ty necky se přes den obrátily, aby bylo na čem jíst. Vždycky, když jsem to slyšela, tak jsem plakala. To je jeden těžký příběh z naší rodiny – vím o něm, ale už je složený v krabici a nestraší mě.
Ale to je přece hrozně těžké, nevracet se.
Je to přirozený, je to lidský, všichni to tak dělají, ale já pokud možno nikde moc netrousím energii. Snažím se žít v přítomnosti, teď a tady, a mít všechny smysly vzedmutý. Teď si třeba jasně uvědomuju, že mluvím, že se na mě díváte a že hladím kočku. Tam ne, Nibbáno! (volá na kočku, která se žene přes stůl na mě)
Mně to nevadí. Jen ji nechte...
Ale mně vadí, že jde na stůl. A že jde k vám, to mi vadí taky! Budete chlupatá.
Slyším dobře? Ta kočka se jmenuje Nirvána?
Ne, Nibbána, což je v jazyce páli totéž co nirvána. Jenom abyste věděla, kdo tady s námi sedí. Je to nalezeneček, ale čistokrevná, tlustá, kouřová Britka. Smokey cat. Ona ví svý, ona mě léčila.
Z čeho?
Když jsem se letos vrátila z cesty po Barmě a Indii, byla jsem na tom docela špatně – jako po těžký nemoci. Nějak jsem se sem neuměla vrátit. Když mě sousedka viděla, tak plakala. A Nibbána mně vždycky hřála celý tělo. Taková moje mystická kočička.
Kdy jste vlastně začala takhle cestovat?
Hned, jak se to uvolnilo, protože za socialismu jsem jako státu nepohodlný živel směla akorát tak do NDR. S kláštery v Asii jsem začala roku 2000, to mi bylo šestapadesát. Celá moje rodina mě zoufale prosila, ať tam nejezdím, byli úplně vyděšený. Říkali: „Ty jsi celej dědek Monastýrskej, ten šel pro cigarety a vrátil se za rok!“
|
Rozhovor s Jitkou Vodňanskou vyšel v magazínu MF DNES Víkend 5. ledna 2013. |
Jakej dědek monastýrskej?
On se jmenoval Monastýrský, byl to donský kozák a dobrodruh. Jednou si takhle skáknul pro cigarety a nechal se naverbovat na loď do Mexika... Divokou krev mám asi po něm.
Tak proto vás lákají ty dálky?
Asi bych to měla vysvětlit od začátku. Já jsem v roce devadesát čtyři, což je vlastně docela brzo po revoluci, objevila buddhismus. Teda objevila. To byl objev, jako když objevíte ložisko diamantů. Prostě jsem věděla, že se mi změnil život. Začala jsem meditovat a šlo to tak hladce a samo, až jsem měla pocit, jako bych ty věci už odněkud znala.
Ale před chvílí jste říkala, že jste v Asii málem umřela.
Ale to jsou jenom nárazy. Já se vždycky v Asii moc otevřu, a když přijedu, tak mě to tady najednou profackuje, sto složenek a upomínek. Nakonec se v těch buddhistických klášterech cítím víc doma než tady – je to, jako bych přijela k babičce na venkov. To mi řekněte, proč zrovna já jsem se v téhle křesťanské a katolické zemi takhle vyškubla?
No proč?
Asi se mi líbí, když na sobě člověk maká sám. Když nemá Pána Boha, ke kterému se utíká a říká: „Tak hele, včera jsem přefik sousedku, já teď dám něco do kasičky a bude to dobrý.“ V buddhismu není žádná berlička a největší majetek je mysl – tak si ji musíte pucovat. Tenkrát v Barmě jsem si nechala oholit hlavu a mysl jsem pucovala čtyři měsíce čtrnáct hodin denně.
Může se vůbec z terapeutky stát mniška?
Může – málem jsem tam zůstala. Ale během těch čtyř měsíců se škála zůstat – nezůstat začala vychylovat k tomu druhýmu konci. Vstávalo se tam ve tři ráno, poslední jídlo bylo v jedenáct dopoledne... A potom syn a maminka, která tady po smrti otce zůstala sama. Taky jsem slyšela větu od přítelkyně Daniely Fischerové (spisovatelka a dramatička, pozn. red.): „Tvoje místo je tady, zbyla by po tobě díra.“ A třeba Václava tahleta cesta strašně zajímala.
Už podruhé zmiňujete Václava Havla, na kterého jsem se chtěla zeptat... Zkoušel s vámi někdy meditovat?
Zkoušel, zkoušeli jsme to oba.
A jak to na něj zapůsobilo?
Chvíli seděl na zemi, meditoval a pak se smál: „Tak už teď vím, jaký to je.“ A tomu jsem se zase smála já. Ale o Václavovi mluvit nechci. Je moc brzo.
Brzo? Víc než rok po jeho smrti?
To je kapitola, která ve mně ještě není uzavřená. A taky nechci přispívat k té strašné havlomanii, která se poslední dobou vytvořila. Václava jsem měla ráda, ale ty tance mi už jdou na nervy.
Ale tohle je rozhovor o vás a on byl jedním z osudových mužů vašeho života. Nebo se pletu?
Nepletete. Má místo hned vedle toho mýho Vodníka.
Jakého Vodníka?
No Vodňanského, mého manžela, teda bývalého.
Měli něco společného s Václavem Havlem?
Měli. Já tomu říkám, že byli napojený na Pána Boha. Mají podivuhodnou energii a ta z nich tryská. Oba mohli v běžným světě udělat milion kopanců, a buď jim to člověk odpouštěl, nebo ne.
Co jste Janu Vodňanskému neodpustila?
To je těžký. Já myslím, že jsme nebyli přes náš poměrně vysoký věk dost moudří a zralí na to být ještě taky rodiče.
Když se vám narodil Tomáš, to vám bylo..
Třiaatřicet. Byli jsme navzájem okouzlení, bylo to nádherný období, ale ten přerod do rodičovský role se prostě nepovedl. Je mi to dodneška strašně líto, protože spousta věcí mezi náma byla krásnejch, ale my jsme s Janem oba moc velký sólisti.
Tím myslíte i praktické věci?
Podívejte, když jsem třeba našla Janovy ponožky v lednici, to byla umělecká licence, to jsem pominula. Ale když náhodou vařil vajíčka, tak dal takhle velkej hrnec plnej vody, a v něm plavaly ubohý dvě smutný vajíčka a já jsem říkala: "Jene, proboha, vajíčka se vaří v malým množství vody!"
A co on na to?
"Ty se taky radši koupeš v bazénu než ve vaně!" On měl takovýhle vtipný poznámky na všechno. Nevím, jestli by to rád slyšel, ale... třeba minulý Vánoce se mu vznítil od svíček stromeček a od toho stromečku chytily strašně drahý závěsy, takže skončil s popáleninama v nemocnici.
Nejste teď tak trošku jedovatá?
Heleďte, to teda promiňte. Mně bylo Jana i jeho ženy Ivanky líto, ale zároveň to bylo taky k smíchu. Znáte narativní psychoterapii? To je léčba příběhem. A já bych tenhle příběh nevyprávěla tak, že můj bývalý manžel málem uhořel. Já bych začala větou: "Neuhořel."
Je zajímavé, že jste se pak zamilovala do muže, který taky moc prakticky nepůsobil.
Myslíte Václava? No. Když Václav jednou udělal plot na Hrádečku, tak se tím strašlivě chlubil. On byl levák, ale nebyl nešikovnej. On třeba fantasticky vařil, opravdu. A vždycky říkal, že má větší ctižádost bejt dobrej kuchař než bejt dobrej spisovatel.
Tak to bych do něj tedy neřekla.
Ano, to tam můžete uvést jako první. Můj syn taky vaří a vaří velmi rád a myslím, že to chytil od Havla, protože na Hrádeček pravidelně jezdil od svých šesti let.
Čím vás Havel okouzlil?
No, k tomu se dostaneme jindy (smích).
Ani mi neřeknete, jak přeskočila první jiskra?
Václavovi skákala jiskra ke kdekomu, na to si nemůžu dělat zvláštní nároky. Poprvé jsem byla na Hrádečku s Janem a Tomáškem už v osmasedmdesátým na Velikonoce. Ale jiskra poprvé skočila na chartistickém mejdanu u Andulky Kohoutový o dva roky později. Z toho večírku jsem odcházela dřív. A tu noc k ránu je všechny zabásli.
Pak jste se s Václavem potkali kdy?
Až když ho po třech letech propustili z vězení. S Danielou Fischerovou jsme tenkrát byly na výcviku v Bechyni a na tu jeho welcoming party jsme si koupily dlouhý šaty. Přijely jsme vlakem v noci a převlíkaly se na nádražáckým záchodku. Tenhle večírek byl myslím nějak rozhodující. Václav byl pár dní z vězení a ten návrat pro něj nebyl nijak lehkej.
Potřeboval vás i jako psychoterapeutku?
Vím, že v té době potřeboval totální oporu.
A Olga takovou oporou nebyla? Pavel Kosatík v životopise Olgy Havlové uvádí, že mu po návratu z vězení oznámila, že má jiný vztah.
K tomu se nechci vyjadřovat. Určitě to znamenalo ztrátu jistoty. Ale Olga byla vždycky jeho součást, mateřská figura. A s tou se nerozvedete, tu neopouštíte, tak to je.
Věřila jste někdy tomu, že ho budete mít sama pro sebe?
No, doufala jsem. Jestli jsem věřila, to nevím.
A kdy jste nejvíc doufala?
V roce 1985, kdy mě vzal na dovolenou ukázat svým přátelům. Říkal, že je to taková naše zásnubní cesta. Ale skončila tím, že nás oba zatkli. Jeho dvakrát, mě jednou. Mělo to různý intenzity, ta naše láska. Trvalo to skoro sedm let. Nebo možná ještě dýl, ale o tom fakt nebudu mluvit. Vídání se a vztah skončil v době svatby s Dagmar. Tam to skončilo. Ale takový ten intenzivní vztah skončil v osmdesátým devátým. To jsme ještě oslavili moje narozeniny na Hrádečku – v půlce listopadu.
Zarazilo mě, že dopis generálnímu prokurátorovi, který psal Havel o vaší cestě v roce 1985 a několikrát vás tam zmiňoval, není v Havlových spisech, kde má být údajně všechno. A přitom ve sborníku z roku 1990 to je. Víte o tom?
Nevím. Jen jsem ze všech stran slyšela, že se děje nějaká cenzura určitých faktů o mně. Možná je to ženská záležitost. Olga, ta mě takovým zvláštním způsobem přijala, našly jsme si k sobě cestu. Ona byla velmi moudrá a silná. Ale řekněte mi, jak je možný, že když už to jednou knižně vyšlo, že se to vyndá? Jak je tohle možný? Že z celý tý naší cesty tam není tenhle důležitej dopis?
Nevím, ale nebylo to tak, že jste se s Václavem na konci trochu rozhádali?
My jsme se nikdy nerozhádali. On byl jenom pod neuvěřitelným tlakem. Ale byla to taky jeho volba.
Teď myslíte Dagmar, nebo Olgu?
Nerada bych se k tomu vyjadřovala, když jsou to jen domněnky. Něco, co si povídali holubi na střeše.
Myslíte, že jste byla naivní?
Já si myslím, že jo.
V čem jste byla nejvíc naivní ve vztahu k Havlovi?
Asi že jsem vytvořila ten trojúhelník s Olgou. To si myslím, že se nedělá. To se takovýmhle způsobem nedělá. Furt ty trojúhelníky u někoho léčím.
Těch je plno.
Těch je většina a už bych do toho fakt nešla (smích). Protože je to strašlivý utrpení pro všechny tři a zvlášť, když je to takovýhle zakouslý. To nebyla hra, to byl osudovej vztah. Václav byl hodně přelétavej, ale ve svých dopisech mi psal, že začal cejtit... Že se nadechl, že tam byla spousta energie a svobody.
Jak často vám psal?
Jednu dobu každý den. Chodily mi expres dopisy z Hrádečku i telegramy. Ale jeho dopisy si stále ještě nemůžu číst.
Já jsem si znova četla pasáž z Dálkového výslechu, kde mluví o Olze, ale mluví možná také trochu o vás...
No jistě, já jsem byla na Hrádečku, když tuhle pasáž psal. A já jsem říkala: "Václave, napiš mě tam!" A on říkal: "To já kvůli Olze nemůžu a taky kvůli Andulce nemůžu a to by tam všechny holky chtěly bejt." A chechtal se u toho.
Takže jste se mu dívala pod ruku, jak to píše?
A jak to čte! Václav nám to všechno četl! Když napsal Largo Desolato, tak jsme seděly Olga a já a Václav nám četl Largo Desolato, s námi dvěma vymyslel ten název. Přinesl si nějaké desky, které jsme si tam spolu pouštěli, a najednou tam byla věta Largo desolato.
To jste na sebe s Olgou nežárlily?
Ale jo, samozřejmě, na Hrádečku jsem vždycky dávala špatně talíře (smích).
Do odkapávače?
Do odkapávače jsem dávala obráceně talíře. Olga je dávala jednou stranou, ale já je dávala tou druhou, velkej problém. Ale to nebyl boj o talíře, to byl boj o teritorium. Já ani nevím, jak je možný, že jsem to necejtila. Nedovedu si představit, že bych jela do domu svýho milýho, kde je jeho žena. Tak to mi přijde zvláštní, že mi to nepřišlo zvláštní. Jsem z rodiny, kde se to fakt nepěstovalo, moji rodiče si byli šedesát let věrní. Ale to je holt drama života.
Když na léta socialismu v Praze vzpomínala nositelka Nobelovy ceny Herta Müllerová, říkala, že možná jediná věc, která byla v té době svobodná, byla láska a sex. Vnímala jste to také tak?
Asi takhle bych to neobjevila (smích). Vy se mě vlastně ptáte, co bylo svobodný v tý době. Já mám pocit, že lidi svobodně vyjadřovali svý názory a pak šli do vězení.
A zároveň se vás ptám i na to, jestli to byla skutečně doba, která dělala tehdejší vztahy v disentu tak nepochopitelné.
Ale já si myslím, že to nebyla ani tak láska a sex, ale spíš touha po blízkosti, touha někam, někomu patřit, být někomu blízko. A mít v někoho důvěru. To bych vnímala možná rovnocenně lásce. A nezapomínejte, že disidenti byli tak provázaný klubko lidí, že se tím oslabovala žárlivost. Když pak Václava znovu zavřeli, tak jsme si s Olgou telefonovaly, jak mu je. Vždyť on i na Silvestra, který pořádal, chodil s náma oběma! Nějakým způsobem jsme patřily k sobě. Ale já to nemám moc promyšlený, takže teď s vámi vařím z vody...
To je jedno, jen vařte.
Proč to bylo takhle a že to nebyla svatá doba... Ale žádné děvkařství to nebylo. I když to zvenku vypadá jako promiskuita nebo střídání partnerů, tak to mělo úplně jiný charakter.
Ještě mi řekněte, co si myslíte o Ireně Obermannové.
Heleďte, já tu ženu vůbec neznám.
Ale co si o ní myslíte?
Že to Václavovi dost ublížilo. Ale četla jsem ukázky a myslím si, že je to celý pravda.
Vidíte a já jsem si myslela, že je to celé vymyšlené.
S Václavem jsem o tom na jeho posledních narozeninách mluvila. Říkala jsem mu: "Václave, Václave, já na tebe žárlím, když ty takhle... Ale přeju ti to." A on se uchichtával, měsíc před smrtí se uchichtával.
Vy jste nežárlila?
To ne, ne. Já jsem mu to opravdu přála. Teda jestli je to pravda, tak jsem mu to přála. Velmi. Protože to byl najednou ten starej Václav s jiskrou, jak jsem ho znala. On potřeboval mít ženský a koketovat s nima a pak mít jednu stálici. Nebo dvě... (smích) On to má i v horoskopu, že potřebuje tuhletu výživu. A když o ni přišel, tak strádal.
To je teda zajímavý názor, Jitko.
Podívejte se, to je stejný, jako když třešni tady uťali jeden z hlavních kořenů a ona pak umřela.
Ale všimla jste si, že když mluvíte o Václavovi, občas používáte přítomný čas? To je pro vás pořád tak živý?
Ano, pořád se mi o něm zdá. A taky se s ním občas v duchu hádám, ale stále se za něj modlím.
Našla jste někoho po něm?
Po něm nešlo nikoho najít.
A hledala jste vůbec?
Nehledala, já nejsem žádná lovkyně. Chlapi hledali mě. Ale po tak hlubokém vztahu jsem se nemohla nějak vzpamatovat, všechno mi přišlo prázdný.
Takže teď žijete sama?
Žiju sama. A žiju ráda sama.
Je možná ženská identita bez muže?
Jo. Pokud jste čarodějnice. Nebo čarodějka (smích).
Jak to myslíte?
Já myslím, že ženské z mého rodu nějak přirozeně čarovaly. Třeba když se babička chystala umřít, tak u ní moje máma tak divně seděla na posteli a něco si mumlala. Když jsem se jí ptala: Mami, co to děláš, říkala: Dávám jí rok života. A babička žila do sto čtyř. Ale o tom se moc nemá mluvit.
A nepřipadáte si někdy sama na takový běžný provoz?
To je takový běžný trápení nebo spíš starosti, jak obstarám vodovody. A navíc jsem tváří v tvář počítači totálně nešikovná. Ale mám dobrý přátele a občas by se přitočil i nějaký ten přítel, ale já ho vlastně nepotřebuju. Já bych to, co mám, za nic nevyměnila. Ani za sebelepšího chlapa. Za pár dnů se chystám na Šrí Lanku se svým duchovním učitelem Sujivou, což je mnich z Malajsie, a bude to jako vždycky zážitek. On mě učí neřešit blbosti a nemluvit zbytečně. Lidi toho zbytečně namluví. Třeba teď toho taky namluvím.
To není zbytečné. Možná tenhle rozhovor pomůže ženám, které se zklamaly a hledají nějakou cestu.
Tak třeba to nebude zbytečný, ale podívejte se: já nechodím do divadel, nechodím do kin, nekoukám na filmy, nečtu romány, nečtu moc noviny. Mě to všechno odvádí. Já se dívám do mysli asi tak, jako když se díváte na nebe. Nejdřív jenom tak očima, pak si na to vezmete malý dalekohled, po něm o něco větší a nakonec si na to vezmete Hubbleův vesmírný teleskop. V úžasu pozorujete, jak vznikají a mizí vaše myšlenky. A to je pro mě pořád veliký dobrodružství.