Šokující rozhovor expremiera Jana Stráského v Hospodářských novinách. 
Datum: 4. 5. 2014 

Musela se uměle vytvořit vrstva bohatých, aby se rozjelo tržní hospodářství. 
Bez toho to prostě nešlo. To dnes již ví každé malé dítě. Bohužel, ne každý 
mohl být ten vyvolený. Nešlo přeci udělat, aby byli bohatí všichni. Kdyby se 
to rozdělilo mezi všechny, což by byl zase jen socialistický model, nevznikli 
by kapitalisté, protože by zase každý nebyl až tolik bohatý. Musela se vytvořit 
třída bohatých, středního stavu a třída chudých. Tak jako v každé demokratické 
tržní společnosti. Takže to nešlo udělat jinak. Je tudíž nanejvýš logické, že 
vrstva bohatých se musela rekrutovat nějak. A tak se to vymyslelo tak, že to 
byli ti šikovní z okruhu známých a přátel tehdejší vlády ODS, ODA a OH. Kdo 
jiný? Ano, dá se tomu říci krádež za bílého dne. Ale chtěl bych vidět někoho, 
kdo by vymyslel jakýkoliv rychlejší a spravedlivější systém, podle kterého by 
vznikla vrstva bohatých, kteří by v ČR vlastnili majetek. Je téměř jistý 
předpoklad, že kdyby majetek či peníze dostala nějaká tupá socka se základním
vzděláním a nebo vyučená, tak jej spíše prochlastá a prohraje na hracích
automatech, nežli investuje a bude dále rozšiřovat. 

Šokující rozhovor expremiéra Jana Stráského v Hospodářských novinách 
z osmého března ponechala téměř všechna média, a poněkud samozřejmě 
i celá politická scéna, bez povšimnutí. Jeho význam je přitom historický. 
Jeden z nejbližších spolupracovníků Václava Klause po více než dvaceti 
letech konečně přiznal, že Klausova ideologicky navoněná "ekonomická 
reforma" byla ve skutečnosti cílevědomě prováděným rozkradením českého 
hospodářství.

Kuponovou privatizaci Jan Stráský popisuje jako cestu k urychlení zbohatnutí 
některých, tak aby si mohli další rozprodávaný státní majetek koupit. 
"A pokud jde o to kradení: ano, jedna cesta, jak nechat lidi zbohatnout, je 
nechat je krást. A cesty, "jak lidi nechat zbohatnout, jsme hledali".

Jan Stráský tak v rozhovoru nevědomky přesně popisuje těžko pochopitelnou 
nevzdělanost, chtivost moci, totální nezodpovědnost a ideologickou slepotu, 
s jakou se k odstátnění vlastnictví v tomto "mozkovém trustu ODS" přistupovalo.

Dovolím si na tomto místě připomenout výrok profesora Oty Šika z počátku 
roku 1990, který pronesl poté, kdy hovořil prakticky se všemi "otci ekonomické 
reformy" - "Dopadne to špatně. Ti chlapci nevědí o ekonomii nic. Myšlením 
to jsou zastydlí marxisté, sociální inženýři, kteří jsou přesvědčeni, že stačí 
jenom najít a mocensky prosadit jedinou správnou novou ideologii - a všechno 
pak půjde samo. Jenomže takhle to nefunguje. Nejde jim o to, aby hospodářství 
prosperovalo. Chtějí jenom moc". Ota Šik měl pravdu, a dnes krach Klausových 
teorií přiznává i Jan Stráský.

Sám dokáže rozlišit pouze čtyři způsoby privatizace. 
První téměř nezmiňuje - restituce komunisty zabaveného majetku, které ale 
Klaus dlouho odmítal. 
Druhý, kterým se zabývá nejvíce - prodej do českých rukou, ve kterých ale 
nebylo dost prostředků. 
Třetí - prodej "cizímu, západnímu kapitálu" (všimněte si, prosím, tohoto termínu), 
jenomže to také Klaus odmítal, a to velmi ostře. 
Čtvrtý - nechat hospodářství rozkrást s pomocí bankovního socialismu, kdy 
polostátní banky politicky spolehlivým soudruhům, přispívajícím té správné 
politické partě, rozdávaly veřejné prostředky s plným vědomím toho, že je nikdy 
nebudou muset vracet. 

Jan Stráský to, při vší shovívavosti, poněkud opožděně, plně potvrzuje:
"To tak bylo, a dokonce bych musel říct, že to tak bylo vědomě. My jsme si 
to spočítali, že není jiná cesta než do toho zatáhnout banky, aby našim lidem 
půjčily, i když to někdo zaplatí a jiný ne. A nezaplatilo se toho hodně, 
odepisovaly se stovky miliard". Byly to pro ty správné lidi dobré časy. 

Všimli jste si toho krásného termínu "našim lidem"? Kdopak je vybíral? 
Informované banky, vycházející v transparentním tržním prostředí výhradně 
z tvrdé analýzy možné ziskovosti projektu a poskytující návratné úvěry a půjčky 
podle přesných pravidel a pod dozorem neúplatného bankovního dohledu? 
Anebo někdo polostátním a "politice" naslouchajícím bankám ze shora radil, 
a tak se mezi "naše lidi" dostali i Viktor Kožený, František Mrázek, Jan 
Gottwald, Antonín Charouz, pánové Stehlík, Šrejber, Pitr, Krejčíř, Junek, 
Šlouf, a celá ta generace dnešních stranických "kmotrů"? Kdo v té době
vytvářel a udržoval vědomě neprávní prostředí, tak "aby nás právníci nemohli 
dohnat"?

Minimální odhad přímých ztrát z nedobytných bankovních úvěrů z doby 
"bankovního socialismu" je přes pět set miliard. Je podivuhodnou slabostí 
české politiky a novinařiny, že se k těmto otevřeně kriminálním dobám tak 
málo vyjadřují. Snad to nebude tím, že velká část dnešních novinářských 
es patřila v devadesátých letech módně mezi "klausovce". Nebo tím, že 
sociální demokracie móresy ODS rychle převzala a legitimizovala v opoziční 
smlouvě. 

Stovky miliard korun zmizely. Právo je už na zloděje z dob privatizace krátké. 
Paměť je nepohodlná. Václav Klaus odešel v trapnosti a po zbytek života bude 
pokračovat v tom, co dělal celou kariéru v politice - obhajovat svoje "reformy 
a myšlenky". Žádné neměl, nutno však přiznat, že jeho styl útočné ideologizace 
jakékoliv diskuze, odmítající fakta, měla šmrnc marketingové geniality. O to 
podivnější je publikum, které mu to tak dlouho hltalo.

Autor si neodpustí připomenout vlastní citát už z roku 1996: "Klaus se stal 
symbolem české přikrčenosti, která svobodu využila k otevření úst, namísto 
narovnání ramen".